Článek
Zlom v kanceláři
Všimla jsem si, že se v práci něco mění. Kolegové se začali chovat odtažitě, šéf se mnou přestal konzultovat věci, které dřív byly samozřejmostí. Připisovala jsem to jeho náladám. Jednoho dne si mě ale pozval do kanceláře a oznámil mi, že mě přeřazuje na jinou pozici. Měla jsem prý zůstat ve firmě, ale dělat jednodušší úkoly. Dodal, že to pomůže týmu fungovat efektivněji. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam seděla a snažila se pochopit, co se právě děje.
Slib, že to bude lepší
Snažil se to podat klidně, jako by mi nabízel něco výhodného. „Nebudeš pod takovým tlakem, uleví se ti,“ řekl s úsměvem. V hlavě mi ale běželo jediné: snížení platu o třetinu. Přišla jsem o projekty, které jsem roky budovala. Na mém místě už seděl někdo jiný. Když jsem se zeptala proč, řekl, že prý mám problém komunikovat s ostatními a že to všichni tak cítí. Nikdo mi to však do očí neřekl.
Ticho místo podpory
První dny na nové pozici byly zvláštní. Najednou jsem dělala práci, kterou jsem dřív jen kontrolovala. Kolegové se mi vyhýbali, asi nevěděli, jak se ke mně chovat. Šéf se choval, jako by se nic nestalo. Když jsem mu navrhla, že bych mohla zkusit nové projekty nebo pomoci s rozvojem týmu, jen pokrčil rameny a řekl, že teď není vhodná doba. Místo práce, kterou jsem milovala, jsem teď zpracovávala tabulky a psala reporty, které nikdo nečetl.
Mlčení jako odpověď
Začala jsem hledat jinou práci, ale po tolika letech ve firmě to nebylo snadné. Každý pohovor mi připomínal, že jsem ztratila sebevědomí. Dřív jsem byla hrdá na to, co dělám. Teď jsem se bála mluvit o své pozici, protože jsem se styděla. Když jsem se naposledy snažila mluvit se šéfem, řekl mi, že bych to měla brát jako příležitost ke zklidnění. V tu chvíli jsem pochopila, že se mnou nejedná jako s člověkem, ale jako s problémem, který chtěl odstranit.
A co bude dál?
Cítím, jak mě to všechno pomalu drtí. Sedím u stolu, plním úkoly, které mě nijak nerozvíjí, a připadám si neviditelná. Všichni kolem mě pokračují ve své práci, zatímco já mám pocit, že jsem se zasekla v místě, kam nepatřím. Frustrace ve mně roste každý den a s ní i tichá otázka, jak dlouho to takhle vydržím.
