Článek
Vánoční večírek jako každý jiný
Celý den jsem se těšila hlavně na to, že si obléknu šaty, které běžně do práce nenosím, a že na chvíli vypnu hlavu. Konec roku byl náročný, práce bylo hodně a doma se řešily dárky, pečení a návštěvy. Večírek jsem brala jako krátkou pauzu, kde se zasmějeme, připijeme si a půjdeme domů.
Atmosféra byla ze začátku příjemná. Hudba hrála potichu, jídla bylo dost a kolegové se tvářili uvolněněji než obvykle. Šéf chodil mezi stoly, usmíval se a každému říkal pár vět. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco nepříjemného.
Obálka v ruce
Ke konci večera si mě šéf zavolal stranou. Podal mi bílou obálku. Automaticky jsem se usmála a poděkovala. V hlavě mi naskočil poukaz, možná menší prémie, nebo aspoň nějaké uznání napsané na papíře.
Obálku jsem neotevírala hned. Nechtěla jsem působit hamižně a navíc jsem si říkala, že to nechám až doma. Už samotný fakt, že něco dostávám, mi přišel milý. Zbytek večera jsem byla v lepší náladě, než když jsem přišla.
Čtení, které mě zastavilo
Doma jsem si obálku položila na stůl a šla si uvařit čaj. Ten moment měl být klidný, skoro slavnostní. Když jsem papír vytáhla, první řádky mi ale nedávaly smysl. Bylo tam oficiální sdělení o změně pracovních podmínek a návrh snížení mzdy od nového roku.
Musela jsem si text přečíst několikrát. Nešlo o omyl, nebyl to špatný vtip. Bylo to jasné, strohé oznámení bez emocí. Žádné vysvětlení, žádná osobní poznámka. Jen fakta a podpis. Samozřejmě jsem nemusela souhlasit, ale pak bych to měla v práci určitě velmi náročné.
Pocit ponížení
Nejvíc mě nebolelo samotné snížení platu. Bylo to podání. Způsob, jakým mi to bylo předáno, uprostřed vánočního večírku, v obálce, která měla působit jako dárek. Připadala jsem si trapně, skoro podvedeně. Jako by někdo zneužil atmosféru Vánoc k tomu, aby mi něco nepříjemného zabalil do lesklého papíru.
Seděla jsem v tichu a hlavou mi běžely všechny přesčasy, všechny situace, kdy jsem zůstala déle, než bylo nutné. Vybavila se mi slova o tom, že jsem spolehlivá a že se na mě dá spolehnout. Najednou zněla prázdně.
Ráno po večírku
Druhý den jsem šla do práce s těžkým žaludkem. Kolegové řešili, jaký byl večírek fajn a kdo co pil. Já měla chuť se zeptat, jestli taky dostali obálku. Neudělala jsem to. Některé věci si člověk musí nechat pro sebe, aspoň na chvíli.
Když jsem šéfa potkala, choval se normálně. Jako by se nic nestalo. Uvědomila jsem si, že pro něj to byla jen jedna z mnoha administrativních věcí. Pro mě to ale byl moment, který změnil pohled na celé místo, kde jsem několik let pracovala.
