Článek
Když se práce staví nad rodinu
Už několik týdnů dopředu jsem měla naplánovanou dovolenou. Nešlo o nic velkého, jen obyčejné narozeniny dítěte, které se těší na dort, balónky a mámu doma. Všude se říká, jak je důležité věnovat čas rodině. Jenže v realitě to často nikoho nezajímá.
Den předem si mě šéf zavolal. Prý je krize a musím přijít. Nepochopila jsem proč zrovna já. Všichni jsme tam dřeli stejně a nebyla jsem jediná, kdo měl doma rodinu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mám už všechno připravené a že syn čeká. On jen pokrčil rameny a řekl, že firma má přednost. Odešla jsem a cítila se jako někdo, kdo selhal v tom nejdůležitějším.
Ráno jsem synovi lhala, že musím jen na chvíli a pak přijdu. Nepřišla jsem. Domů jsem dorazila až večer unavená, rozbitá a s pocitem viny. On už spal. Dort jsme jedli další den a radost byla pryč.
Chtěla jsem ukázat, jak se cítím
V ten večer jsem si řekla, že pokud moje oběti nikoho nezajímají, nebudu je dál dělat. Nechci být člověk, který drží všechno, zatímco ostatní si v klidu odpočívají. Všichni si brali volno, když se jim to hodilo. A já? Já pořád ustupovala.
Vybrala jsem si další dovolenou. Tentokrát na období, kdy je u nás největší pracovní peklo. Uzávěrky, klienti, chaos. Přesně ta doba, kdy nám šéf rád připomínal, že firma musí jet naplno.
Šla jsem za ním a oznámila mu to s naprostým klidem. Viděla jsem, jak v něm začíná narůstat napětí. Nejdřív mi chtěl říct ne, ale pak si vzpomněl na naši poslední konverzaci. Jeho slova o tom, že všichni jsou nahraditelní a firma má přednost. Tak fajn. Ať si to zkusí beze mě.
Když se karta obrátí
V práci to beze mě začalo skřípat už první den. Volali mi kolegové a prosili, jestli nepřijdu aspoň na pár hodin. Odpověděla jsem, že jsem přece na dovolené a naše firma je přece na takové situace zvyklá. Vím, zní to pasivně agresivně, ale přesně tak jsem se cítila já, když šéf smetl moje prosby ze stolu.
Když jsem se po týdnu vrátila, škaredě na mě koukal. Prý jsem to neměla dělat, bylo to nezodpovědné. A já mu připomněla jeho vlastní slova. Najednou bylo ticho. Nikdo mi nic nevytkl oficiálně, ale věděla jsem, že jsem tím narušila zaběhnutý pořádek. Najednou se se mnou počítalo jinak. Když jsem něco potřebovala, řešilo se to.
