Článek
Neustálé zvonění
Když jsem do práce nastoupila, myslela jsem si, že telefon po pracovní době budu brát jen výjimečně. Jenže u mého šéfa žádná hranice neexistovala. Volal mi po osmé večer, volal i v neděli dopoledne. Někdy kvůli e-mailu, jindy jen proto, aby si ověřil věci, které by mohly klidně počkat do pondělí. Nejprve jsem to snášela, protože jsem se chtěla ukázat. Časem jsem ale začala mít pocit, že nemám vlastní život.
Neexistující hranice
Přistihla jsem se, že už ani nevnímám, kdy mám volno. Pořád jsem čekala na další hovor, ať už jsem seděla s rodinou u oběda nebo si chtěla přečíst knížku. Vždycky jsem zvedla, protože jsem se bála, že když nezvednu, bude to důvod k výtkám. Přitom jsem měla ve smlouvě jednu zvláštní klauzuli, na kterou jsem skoro zapomněla. Jednou za rok jsem měla právo vzít si pět dní volna bez vysvětlení a bez schválení. Bylo to pojistkou proti vyhoření, jak mi řekla personalistka při nástupu.
Konec trpělivosti
Vše se vyhrotilo uprostřed týdne, kdy jsme řešili velký projekt. Měla jsem plný stůl práce a šéf mi ještě po desáté večer volal, jestli jsem aktualizovala tabulku, kterou on sám nestihl projít. Seděla jsem vyčerpaná u stolu a najednou jsem si vzpomněla na tu klauzuli ve smlouvě. Bez dalšího rozmýšlení jsem napsala krátkou zprávu, že od zítřka čerpám své volno, a vypnula telefon.
Ticho, které léčí
První ráno bylo zvláštní. Cítila jsem směs strachu a úlevy. Nevěděla jsem, jak to v práci ponesou, ale věděla jsem, že mám právo. Sbalila jsem si věci a odjela pryč, aniž bych komukoli řekla kam. Po dlouhé době jsem se nadechla bez pocitu, že musím být dostupná. Moře, ticho, knížka v ruce a nikdo, kdo by mě neustále vyrušoval. Zjistila jsem, že i pět dnů dokáže člověka postavit zpátky na nohy.
Návrat do reality
Když jsem po pěti dnech zapnula telefon, bylo tam spousta zmeškaných hovorů a zpráv. Ale svět se nezbořil. Projekt běžel dál, lidé se museli obejít bez mé dostupnosti, a nakonec se ukázalo, že to zvládli. Šéf se tvářil naštvaně, ale nic říct nemohl, protože jsem využila přesně to, co bylo černé na bílém v mé smlouvě.
Poslední kapka
Když mi další neděli večer telefon zase zazvonil, nechala jsem ho ležet na stole. Věděla jsem, že hranice si musím držet sama. A že těch pět dnů nebylo útěkem, ale připomínkou, že i v pracovním světě existují pravidla, která chrání i mě.
