Článek
Nečekané pověření
Bylo pondělí ráno, když si mě pozval do kanceláře. Seděl v křesle, popíjel kávu a s úsměvem mi řekl, že jede s rodinou na deset dní k moři. V duchu jsem si říkala, že mu to přeju, ale než jsem stihla něco dodat, pokračoval: „Potřebuju, abys to tu po dobu mé nepřítomnosti vedla. Znáš všechny procesy, lidi tě respektují, nebude to problém.“ Chvíli jsem mlčela. Vedení firmy nebyla drobnost. Chtěla jsem se ujistit, že jsem to pochopila správně. „Myslíte, že budu mít na starosti úplně všechno?“ zeptala jsem se. Přikývl a dodal, že to bude dobrá zkušenost.
Očekávání a realita
Ne že by mě ta nabídka nelákala. Brala jsem ji jako příležitost ukázat, že zvládnu víc než běžnou agendu. V duchu jsem ale přemýšlela, jaká odměna k tomu asi bude. Přece jen – zodpovědnost za celý provoz, zaměstnance, dodávky i faktury, to není maličkost. Věřila jsem, že k tomu přistoupí férově.
Ta věta, na kterou nezapomenu
Když jsem se ho přímo zeptala, jak to bude s platem, zvedl oči od hrnku, krátce se zamyslel a naprosto klidně řekl: „Dám ti něco navíc, samozřejmě. Řekněme pětistovku.“ Myslela jsem, že jsem přeslechla. Pět set korun. Opakovala jsem to v duchu několikrát, protože jsem čekala, že k tomu dodá nějaké vysvětlení, třeba že myslel pět tisíc. Jenže on si dál psal něco do diáře a vypadal naprosto spokojeně.
Když jsem zjistila, že to myslí vážně
Zkusila jsem to brát s nadhledem a zeptala se, jestli to opravdu myslí vážně. Usmál se a řekl, že přece nejde o peníze, ale o důvěru. V tu chvíli jsem se nezmohla na slovo. Představila jsem si, že po dobu jeho dovolené budu zodpovídat za celý chod firmy, řešit zaměstnance, objednávky, případné stížnosti, a on to všechno ocenil částkou, za kterou si dnes sotva koupím dvě večeře.
Když odjel
O pár dní později stál v kanceláři s kufrem, mával mi klíči od skladu a říkal, že všechno bude v pohodě. „Kdyby něco, napiš mi. Ale doufám, že mě nebudeš rušit,“ pronesl s úsměvem a odcházel. Já jen přikývla, protože mi bylo jasné, že odpor je zbytečný. Na dveřích se ještě otočil a dodal: „Nezapomeň, ta prémie tě čeká na výplatě.“
Co mi zůstalo v hlavě
Když za ním zaklaply dveře, sedla jsem si do křesla a chvíli se dívala do prázdna. V duchu jsem přemýšlela, kolik lidí by dokázalo říct takovou věc s naprostým klidem. Nešlo o ty peníze samotné, ale o to, co ta částka vyjadřovala. Byla to dokonalá ukázka toho, jak rozdílně si lidé představují spravedlnost a uznání. Od té chvíle jsem pochopila, že se člověk může snažit sebevíc, ale pokud stojí proti někomu, kdo má jiný metr, nemá cenu doufat, že se někdy dočká férového ocenění.
