Článek
Dvanáctá byla jeho oblíbená
Pracuji v kanceláři, kde se o profesionalitě hodně mluví, ale málokdy se žije. Můj šéf měl jednu zvláštní vlastnost. Naprosto systematicky plánoval důležité schůzky na dvanáctou hodinu. Ne jednou, ne dvakrát, ale pořád. Klienti, porady, prezentace, hodnocení. Vše přesně v době, kdy většina lidí přemýšlí spíš o jídle než o tabulkách.
Zpočátku jsem si říkala, že je to náhoda. Pak mi došlo, že ne. Když jsem se jednou opatrně zeptala, jestli by šlo termíny posunout, dostala jsem neurčitou odpověď o efektivitě a tom, že oběd se dá přece řešit kdykoliv. Jenže ne každý den a ne donekonečna.
Oběd jako logistická operace
Začala jsem jíst ve spěchu, někdy před jedenáctou, jindy až po druhé. Studené jídlo, rohlík u počítače, rychlá polévka vypitá u okna. Věděla jsem, že to není ideální, ale práce měla přednost. A také klid. V práci jsem byla spíš tichá, nenápadná, snažila jsem se nevyčnívat.
Jednoho dne jsem ale měla schůzku s klientem, která měla trvat téměř dvě hodiny. Naplánovaná samozřejmě na dvanáctou. Dopoledne jsem běhala mezi úkoly a bylo mi jasné, že šanci se najíst předem nemám. Tak jsem si vzala vlastní oběd s sebou. Krabičku, příbor, nic dramatického. Počítala jsem s tím, že si pár soust vezmu během pauzy, až si klient odskočí nebo se bude něco načítat.
Když se otevřely dveře
Schůzka začala normálně. Klient mluvil, já si psala poznámky. Krabičku jsem měla zavřenou vedle sebe. V jednu chvíli se otevřely dveře a vešel šéf. Stačilo mu pár vteřin. Podíval se na stůl, na mě, na oběd. Jeho výraz se změnil.
Neříkal to potichu. Neodvedl mě stranou. Před klientem mi začal vyčítat, že tohle je vrchol neprofesionality, že si tady neděláme piknik a že pokud nezvládám základní pracovní režim, mám se nad sebou zamyslet. Seděla jsem tam a cítila, jak mi hoří obličej. Klient mlčel a díval se do stolu.
Ticho po schůzce
Po jeho odchodu se schůzka už jen došla. Klient byl zdvořilý, ale bylo znát, že se cítí nepříjemně. Když odešel, zůstala jsem sedět. Nešlo mi ani o ten oběd, na ten jsem ztratila chuť úplně. Šlo o to ponížení. O to, že potřeba se najíst byla prezentovaná jako selhání charakteru.
Nikdo se mě nezastal. Kolegové se tvářili, že nic neviděli. Odpoledne jsem pracovala jako stroj. Mechanicky, bez emocí, jen abych ten den přežila.
Dvanáctá už není jen čas
Od té doby, kdykoliv slyším slovo schůzka a dvanáct, stáhne se mi žaludek. Ne hlady, ale napětím. Krabičku s obědem už si na žádné jednání neberu. Ne proto, že by to bylo špatně. Ale protože vím, že někde v tom příběhu už nešlo o jídlo, ale o to, komu je dovoleno být člověkem a komu ne.
