Článek
První trhlina
V práci jsem byla ta, která vždycky zaskočila. Brala jsem úkoly, které nikdo nechtěl, a zůstávala déle, protože jsem měla pocit, že jinak by se všechno rozpadlo. Nikdo mě o to nežádal, ale všichni si zvykli. Ocenění nepřicházelo. Jen další úkoly. Když jsem seděla naproti šéfovi a poslouchala jeho slova, ucítila jsem, jak mi samovolně klesají ramena. Dala jsem tomu místu tolik, až jsem zapomněla, proč to vlastně dělám.
Slova, která změnila plán
Jeho věta se mi v hlavě přehrávala pořád dokola. Nebyla pronesená se zlým úmyslem, spíš jako otravná pravda, kterou prý musím slyšet. Jenže zatímco on se opíral o židli s pocitem nadřazenosti, já se v duchu vracela ke své dlouho odkládané dovolené. Říkala jsem si, že teď už opravdu není vhodná chvíle, ale právě v tu chvíli jsem pochopila, že pokud neodjedu, nic se nikdy nezmění.
Den odjezdu
Na letišti mi vibroval telefon. Nejprve kolegové, pak několik hovorů od šéfa. Nakonec zpráva o tom, že potřebují dokumenty, které jsem uměla připravit jen já. Chvíli jsem váhala, jestli mám ustoupit ze starého zvyku a všechno pustit z ruky. Nakonec jsem telefon prostě zavřela do tašky. Letadlo už stálo u brány a já se rozhodla nastoupit.
Dny bez povinností
U moře jsem cítila zvláštní prázdno, ale bylo to příjemné. První večer jsem usnula bez myšlenek na tabulky. Ráno jsem se probudila a nic mne netlačilo v hrudi. Čím víc jsem byla pryč, tím víc mi docházelo, jak moc jsem si nechala diktovat vlastní hodnotu něčím tak malým, jako je šéfova věta. Zprávy od něj postupně ustaly. Firma se nezhroutila. Svět běžel dál.
Návrat, který mě překvapil
Když jsem se vrátila, šéf byl nápadně opatrný. Neomluvil se, ale mluvil tišeji a pomaleji. Já už ale nebyla stejná. Nepotřebovala jsem dokazovat, že jsem užitečná. Stačilo mi vědět, že život se nezastaví, když na chvíli zmizím z kanceláře. A že někdy právě ta chvíle stačí, aby se člověk přestal bát toho, co ztratí, a konečně si všiml toho, co získal.
