Článek
Přání, které se odkládalo
Pracovala jsem tam několik let. Vzala jsem si na starost věci, které nikdo jiný dělat nechtěl, a postupně jsem se stala člověkem, na kterého se vše sype. Když jsem poprvé požádala o zvýšení platu, prý byla nevhodná doba. Podruhé jsem slyšela, že možná po uzávěrce. Potřetí, že mám vydržet, protože se firma snaží šetřit. Nebylo to příjemné, ale snažila jsem se tomu rozumět. Věřila jsem tomu, co mi říká, protože jsem neviděla důvod pochybovat. Myslela jsem si, že když budu trpělivá, jednou se to vrátí.
Auto, které změnilo atmosféru
Jednoho rána jsem přišla do práce a na parkovišti stál vůz, který se tam rozhodně neobjevoval běžně. Lesklý, nový, s mašlí na kapotě. Krásná kolegyně se smála a vyprávěla, jak ji šéf překvapil darem, protože si zaslouží podporu a motivaci. V tu chvíli jsem necítila závist. Spíš mi hlavou projela věta, kterou mi opakoval při každém žádání o zvýšení. Prý nejsou peníze. Prý se musí držet při zemi. Stála jsem tam, poslouchala jejich radostné hlasy a připadala si jako někdo, kdo právě pochopil pravidla hry, ale až ve chvíli, kdy už se nedá vrátit zpět. Ta mašle se mi vryla do paměti víc, než bych chtěla.
Ticho při společném obědě
Když jsme ten den seděli u stolu, nedokázala jsem se dívat mu do očí. Mluvilo se o plánech firmy, o tom, jak je důležité držet tým pohromadě. Všichni přikyvovali. On se tvářil jako člověk, který ví, co dělá. A já jen myslela na to, že moje práce měla pro něj cenu menší než auto, které právě stálo venku. Uvědomila jsem si, že jsem byla loajální víc, než bylo zdravé, a on to věděl. V tom tichu jsem pochopila, že už si neobhájím nic, co jsem považovala za samozřejmé.
Uvědomění
Domů jsem šla pomalu. Po cestě jsem si přehrávala všechna ta odkládání, sliby a věty o tom, že si mám počkat. Najednou mi to připadalo úplně jednoduché. Nepotřebovala jsem scény ani vysvětlení. Jen jsem si uvědomila, že v místě, kde mám být oceněná, už není prostor pro mě.
