Článek
Ranní posměšky
V práci máme zvyk, že si ráno sedneme do kuchyňky, uděláme si kávu a chvíli si povídáme. Většinou o tom, co je nového, a v létě samozřejmě o dovolených. Poslední roky už se těch řečí trochu obávám, protože vím, že se dřív nebo později stočí k tomu, kam pojedu já. Šéfová si vždycky najde způsob, jak mě před ostatními shodit.
„Tak co, paní Věro,“ začala i letos, „zase pod stan? To bych tedy nevydržela. Celý týden v mokré trávě a studeným ešusem. To vám to vážně nevadí? To nemáte na něco lepšího?“ uchechtla se a upila kávu.
Kolegyně se tvářily rozpačitě. Některé se smály s ní, jiné raději mlčely. Já jsem zrudla a chvíli jsem váhala, jestli to mám nechat být jako pokaždé, nebo konečně říct, jak to je.
Proč opravdu pod stan
Podívala jsem se na ni a řekla: „Nevadí mi stan, protože na nic lepšího opravdu nemám. A to proto, že mě platíte tak bídně, že sotva poplatím všechno doma. Už patnáct let tu dělám práci, která by se jinde platila dvojnásobně. Ale vy si asi myslíte, že je v pořádku dát mi almužnu a ještě se mi smát do očí.“
V místnosti ztichlo. Šéfová se na mě chvíli dívala, pak sklopila oči a zkoušela dělat, že se nic nestalo. Vzala hrnek a odešla.
Pravda, kterou nikdo neřekne nahlas
Byla to chvíle, kdy jsem cítila nejen vztek, ale i úlevu. Všichni přece vědí, že nás podhodnocuje. Když někdo odejde, za nového člověka nabídne klidně o polovinu víc. Jen těm, co tu zůstali, pořád přidává jen drobky. A já to přitom všechno táhnu. Dělám i za dva, hlídám chyby, řeším věci, které by nikdo jiný neudělal. Jenže pořád slyším, že firma si nemůže dovolit víc.
Na lepší dovolenou bych si klidně vydělala, kdyby mě někdo ohodnotil podle toho, co doopravdy odvádím. Ale tady si můžu dovolit sotva těch pár dní ve stanu a cestu vlakem do hor. A místo abych se styděla já, měla by se stydět ona.
Už se nesměje
Od té chvíle mě už nikdy nepokárala ani nepopichovala. Vždycky, když přišla do kuchyňky a začalo se mluvit o dovolené, raději se odmlčela a koukala jinam. A já seděla tiše, klidně a bez pocitu, že bych se měla omlouvat za to, že si vážím každé koruny.
