Článek
První dny v novém prostředí
Nastoupila jsem do firmy s velkým očekáváním. Kolektiv působil příjemně a práce byla přesně to, co jsem hledala. Jenže hned od prvního dne mě zarazilo chování mé nadřízené. Zatímco se ke všem ostatním zaměstnancům chovala profesionálně a oslovovala je vykáním, ke mně se okamžitě obrátila tykáním. Nezeptala se, jestli mi to vyhovuje, prostě to brala jako samozřejmost. Překvapilo mě to a necítila jsem se v tom dobře.
Nevyžádaná důvěrnost
Zpočátku jsem si říkala, že to přejdu, že třeba jde jen o zvyk a časem se to nějak vyřeší. Jenže situace se nelepšila. Naopak, šéfová začala působit, jako by si mohla dovolit víc než k ostatním. Oslovovala mě familiárně i před kolegy, což mi připadalo ponižující. Když jsem na poradě slyšela, jak mě oslovila jménem v tónu, který připomínal školní přezdívku, úplně jsem zrudla. Byla jsem nejmladší v týmu a měla jsem pocit, že mě tím staví do role malé holky, která si musí všechno odpracovat bez možnosti ozvat se.
Vnitřní boj
Dlouho jsem přemýšlela, jestli má cenu se ozvat. Báhala jsem, abych nevypadala zbytečně konfliktně. Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem cítila, že mě to sráží. Kolegyně se mi dokonce jednou zeptala, proč si to nechávám líbit, když všichni ostatní mají nastavený normální profesionální vztah. To byla poslední kapka.
Rozhodující okamžik
Při jedné poradě šéfová opět začala v tykání a ještě přidala poznámku, která mě opravdu zabolela. V tu chvíli jsem cítila, že už nemůžu mlčet. Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla nahlas, aby to slyšeli všichni: „Očekávám, že mě budete oslovovat stejně jako ostatní, tedy vykáním.“ Nastalo ticho a všichni zírali, jak to dopadne.
Jak to změnilo atmosféru
Šéfová se zarazila a chvíli to vypadalo, že se urazí. Pak ale rychle přešla do neutrálního tónu a pokračovala v poradě, tentokrát už s vykáním. Od té doby se ke mně začala chovat úplně jinak. Nebyla to už ta familiární nadřazenost, spíš zdrženlivý profesionální odstup. Měla jsem z toho obrovskou úlevu.
Poučení pro příště
Z celé situace jsem si odnesla jedno: pokud člověk mlčí a nechává si věci líbit, druhá strana nemá důvod měnit své chování. Kdybych se ozvala hned na začátku, ušetřila bych si spoustu nepříjemných pocitů. Není snadné postavit se autoritě, ale někdy to jinak nejde. A především to stojí za to, protože respekt si musí člověk vyžádat, když mu není automaticky dán.
