Článek
Nečekaná výtka
Bylo horké odpoledne a vracela jsem se z návštěvy vnučky. Měla jsem na sobě světlé šaty po kolena, s krátkými rukávy a otevřenými sandály. Nic, co bych považovala za nevhodné, ostatně podobně byly oblečené i jiné ženy kolem. Když jsem nastoupila do tramvaje, posadila jsem se na místo u dveří. Chvíli jsem si užívala proudícího vzduchu z otevřeného okna, když vtom ke mně přistoupil starší pán, o něco mladší než já, a spustil.
Jeho slova mě zaskočila. Řekl mi, že v mém věku bych se měla oblékat střídměji, že mé šaty jsou příliš vyzývavé a že to působí nevkusně. Nejprve jsem zůstala sedět v naprostém tichu a jen na něj zírala. Nečekala jsem, že něco takového přijde od muže, který mohl být klidně mým vrstevníkem. V tu chvíli se ve mně něco hnulo.
Rozhodla jsem se ozvat
Nejsem typ, který by se hádal, ale tentokrát mi připadalo důležité ozvat se. Vstala jsem, abych se mu podívala do očí, a klidným, ale pevným hlasem jsem mu odpověděla. Řekla jsem mu, že moje oblečení není jeho věc, že jsem si oblékla to, v čem se cítím dobře, a že to rozhodně není žádná vyzývavá róba. Připomněla jsem mu, že slušnost nespočívá v délce sukně, ale v chování a úctě k druhým.
Kolem nás se rozhostilo ticho. Několik lidí se na nás otočilo, jedna mladá dívka na mě povzbudivě kývla. On nejprve cosi zamumlal, ale když viděl, že čekám na odpověď, začal couvat.
Slova, která zasáhla
Ještě než se stáhl zpět na své místo, řekla jsem mu poslední větu, kterou jsem považovala za důležitou. „Možná byste si měl uvědomit, že ženy se oblékají pro sebe, ne pro vás. A že důstojnost se nepozná podle šatů, ale podle toho, jak mluvíte s druhými.“ Díval se na mě chvíli beze slova a pak se otočil a odešel do zadní části vozu.
Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, ale zároveň jsem byla na sebe pyšná. Kdybych mlčela, odcházela bych domů s pocitem křivdy a studu. Takto jsem cítila, že jsem udělala, co bylo správné.
Malé vítězství
Když jsem vystupovala, ta mladá dívka, která mě předtím podpořila pohledem, mi tiše řekla, že jsem to zvládla skvěle. Usmála jsem se na ni a odpověděla, že se někdy prostě musíme postavit i proti těm, od kterých bychom to nejméně čekali.
Domů jsem šla s hlavou vztyčenou. Vím, že ten pán už možná nezmění své postoje, ale doufám, že si na naše setkání alespoň vzpomene a příště si rozmyslí, než někoho urazí. Já jsem si zase připomněla, že věk neznamená, že si musíme nechat všechno líbit. Slušnost není otázkou kalendáře ani šatníku, ale odvahy a respektu.
