Článek
Do stejného obchodu chodím každý týden. Za pultem mě vždycky čeká starší prodavačka, která mi až nepřirozeně tyká a mluví se mnou jako s malým dítětem. Tentokrát jsem to už nevydržela.
Neustálé „zlatíčko“ a „děvenko“
Ten malý obchod mám ráda, chodím tam pravidelně už roky. Je to taková moje rutina. Všechno v klidu, přehledné regály, a dokonce mě už znají i prodavačky. Jenže poslední rok tam bývá u pultu starší paní, která si na mě z nějakého důvodu zasedla. Ne snad, že by byla nepříjemná. Naopak. Jenže ta její přehnaná vstřícnost byla až k nesnesení. Kdykoliv jsem si přišla koupit šunku nebo housky, začalo to: „Tak copak to bude, zlatíčko?“ a „No pojď, děvenko moje, podám ti ten chlebíček.“ Na začátku jsem si myslela, že je jen upovídaná a milejší než ostatní. Ale čím častěji jsem tam chodila, tím víc mi to lezlo na nervy.
Jak se to stupňovalo
Nebyl snad týden, aby mi nezazpívala: „No koukej, jak ti to dneska sluší, princezničko!“ nebo „Jéje, ty jsi ale drobounká, co ti dám, abys mi nezhubla?“ Přede všemi zákazníky mi tykala, oslovovala mě „děťátko“, a dokonce mi jednou zlehka poplácala po rameni se slovy: „Neboj, babička se o tebe postará.“ Ostatní lidé se usmívali, ale mně to začalo být čím dál víc nepříjemné. Ne proto, že by byla zlá, ale protože mě svými řečmi stavěla do pozice malého dítěte. Přitom už dávno nejsem školou povinná a rozhodně si nemyslím, že to bylo vhodné.
Ten den jsem si řekla dost
Jednoho odpoledne jsem si šla pro obvyklých pár věcí a opět mě přivítala hlasitým: „No ahoj, zlatíčko moje, copak mi dneska budeš papat?“ Už při té větě jsem cítila, že to dál nepůjde. Přistoupila jsem blíž, dívala se jí do očí a klidným hlasem řekla: „Promiňte, ale neznáme se natolik, abyste mi tykala. Ocenila bych, kdybyste mi vykala.“ Najednou ztichla a chvíli na mě jen koukala. Pak se rozpačitě pousmála a odpověděla: „Jistě, omlouvám se. Co si přejete?“ Odnesla jsem si housky a šunku, všechno už proběhlo bez „děvenky“ a „zlatíčka“.
Co mi to dalo
Od té chvíle mě v obchodě obsluhuje normálně. Občas se na mě jen usměje, ale její sladké řeči zmizely. Nechtěla jsem ji ztrapnit, ale připadalo mi důležité dát najevo, že i mladší lidé mají nárok na respekt a nemusí poslouchat cizí mazlivá oslovení, která jim nejsou příjemná. Někdy se člověk musí ozvat, i když jde „jen“ o přehnanou laskavost. A teď už si nakupuju v klidu a bez pocitu, že se musím usmívat, když se mi do toho vlastně vůbec nechce.
