Článek
Hlad a rychlé rozhodnutí
Byla zima a všude kolem se mísily vůně jídla. Svařák, klobásy, trdelníky, ale hlavně bramboráky. U jednoho stánku s nimi jsem se zastavila, protože vypadaly přesně tak, jak si je člověk na trzích představuje. Velké, mastné, horké. Nechtěla jsem nic řešit, jen si něco koupit a jít dál.
Objednala jsem jeden. Prodavač ho vzal, položil na váhu a začal něco mačkat do pokladny. V tu chvíli jsem ještě pořád stála v té bezmyšlenkovité náladě, kdy člověk automaticky sahá do peněženky. Pak mi ale řekl částku: 200 korun.
Zarazilo mě to. Ne proto, že by šlo o pár korun navíc. Ta cena byla výrazně vyšší, než jsem čekala. Podívala jsem se na bramborák v ruce a pak na ceduli u stánku.
Cena, která nebyla tím, čím se zdála
Na ceduli bylo napsáno jasně, kolik bramborák stojí. Nebyl tam žádný vykřičník, žádné upozornění, jen číslo. Řekla jsem, že cena na tabuli je jiná. Prodavač mi suše odpověděl, že to je cena za sto gramů.
V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Bramborák nebyl jeden kus za uvedenou cenu, ale vážený produkt. Jenže to nikde nebylo zřetelně řečeno. Žádné malé písmo, žádné vysvětlení. Jen nenápadná informace, kterou člověk v davu a zimě snadno přehlédne.
Řekla jsem, že o tom nevěděla a že za tuhle cenu ho nechci. Čekala jsem, že to vezme zpátky a půjdeme každý svou cestou. Místo toho mi začal vysvětlovat, že to takhle mají všichni a že lidi platí.
Okamžik, kdy jsem řekla ne
Najednou mi bylo jasné, že nejde o nedorozumění, ale o princip. Necítila jsem se dobře v situaci, kdy bych zaplatila jen proto, že už je bramborák hotový a já ho držím v ruce. Řekla jsem, že platit nebudu, položila ho zpátky na pult a otočila se.
V hlavě jsem měla jasno. Nepřišla jsem se hádat, jen jsem nechtěla být postavená před hotovou věc. Udělala jsem pár kroků pryč a byla rozhodnutá to dál neřešit. Vánoční trhy jsou plné podobných triků a nemělo cenu si tím kazit večer.
Věta, která mě donutila zastavit
Už jsem byla skoro pryč, když za mnou zaznělo: „Nikdo jiný s tím problém nemá.“
Zastavila jsem se okamžitě. Ne proto, že by to bylo drzé, ale proto, co tím vlastně řekl. Že lidi platí, i když nechápou cenu. Že mlčí, i když mají pocit, že je to přehnané. Že je normální nechat se natlačit do situace, kdy je člověk raději zticha, jen aby nebyl za potížistu. Otočila jsem se a řekla mu, že to, že to ostatní zaplatí, ještě neznamená, že je to v pořádku. Že ne každý má chuť přikyvovat jen proto, že stojí ve frontě a je mu blbé odejít.
Řekla jsem mu, že cedule bez jasné informace o ceně za sto gramů není fér a že spoléhat na to, že to lidi nebudou řešit, je přesně ten důvod, proč se to děje dál. Nezvyšovala jsem hlas, nepotřebovala jsem se hádat. Jen jsem mu chtěla dát najevo, že to, že většina mlčí, ještě neznamená, že všichni souhlasí.
