Článek
Jak jsem se do té role dostala
Nikdy jsem neplánovala být ženou v domácnosti. Stalo se to postupně a nenápadně. Nejdřív jsem byla na mateřské, pak přišlo další dítě, pak se ukázalo, že moje výplata by sotva pokryla školku a dojíždění. Dohodli jsme se, že zůstanu doma. Bylo to prezentované jako společné rozhodnutí. Praktické, rozumné, dočasné.
Starala jsem se o domácnost, děti, chod rodiny. Vaření, praní, úkoly, lékaři, nákupy, všechno běželo beze mě by to nešlo. Neříkala jsem si o výplatu, nepřemýšlela jsem o tom. Brala jsem to jako rozdělení rolí. On vydělává peníze, já zajišťuju zbytek.
Rozpočet, který přestal fungovat
Postupně se ale začalo ukazovat, že peníze, které mám k dispozici, přestávají stačit. Ceny šly nahoru, děti rostly, nároky byly jiné. Nešlo o nové kabelky ani kosmetiku. Šlo o oblečení, kroužky, běžné věci do domácnosti. Začala jsem počítat každou položku, hlídat akce, odkládat nákupy.
Když jsem už neměla kde brát, rozhodla jsem se to říct nahlas. Ne vyčítavě, ne dramaticky. Prostě jsem mu řekla, že bych potřebovala navýšit rozpočet, protože to přestává vycházet. Čekala jsem debatu, hledání řešení, pochopení.
Věta, která zůstala viset ve vzduchu
Místo toho přišla krátká odpověď. Jestli potřebuju víc peněz, mám si je vydělat. Řekl to klidně, bez emocí. Jako by šlo o samozřejmost. Jako by moje práce doma nebyla práce. Jako by čas, který dávám rodině, neměl žádnou hodnotu.
Zůstala jsem stát a měla pocit, že jsem se propadla. Nešlo jen o ty peníze. Šlo o to, že se z našeho společného rozhodnutí najednou stala moje osobní odpovědnost. Jako by role, kterou jsem plnila, byla jen moje volba, ne dohoda.
Co mi došlo až později
Dlouho jsem si říkala, že to přeháním. Že je to jen věta, špatně formulovaná. Ale postupně mi docházelo, že ten postoj tam byl už dávno. Jen jsem ho nechtěla vidět. Když jsem potřebovala nové boty, ptala jsem se. Když chtěl on něco dražšího, prostě si to koupil. Já měla rozpočet, on měl příjem.
Začala jsem si uvědomovat, jak nerovné to nastavení je. Jak snadno se může stát, že člověk, který nevydělává peníze, ztratí hlas. Ne navenek, ale uvnitř. Začne si říkat, že si nemůže stěžovat, že nemá nárok chtít víc.
Nešlo o práci, ale o respekt
Ta věta mě donutila přemýšlet o tom, co vlastně znamená být ženou v domácnosti. Ne jako nálepka, ale jako role. Práce, která nemá pracovní dobu, nemá dovolenou, nemá výplatní pásku. A přesto se bez ní rodina rozpadne.
Nechtěla jsem si hledat brigádu jen proto, abych měla peníze na běžné fungování domácnosti, kterou už tak zajišťuju. Chtěla jsem uznání toho, že to, co dělám, má hodnotu. Že nejsme dva oddělené světy, ale jeden celek.
