Článek
První pohledy a ticho
Restaurace byla klidná, žádný hluk, žádné opilecké řeči. Jen pár lidí u stolů a tlumený hovor. Když jsem si dítě přiložila k prsu, snažila jsem se být co nejméně nápadná. Seděla jsem bokem, zakrytá oblečením, soustředěná hlavně na to, aby se malý uklidnil. Přesto jsem cítila pohledy. Ne vyloženě nepřátelské, spíš zvědavé. Říkala jsem si, že to přejde.
Zasahuje obsluha
Nepřešlo. Přistoupila ke mně servírka a bez pozdravu mi oznámila, že tohle se u nich nedělá. Že hosté si stěžují a že bych měla odejít na toaletu nebo rovnou pryč. Zůstala jsem zaskočená. Snažila jsem se mluvit klidně, vysvětlit, že krmím dítě a nikomu neubližuji. Odpověď byla strohá. Prý mají nějaká pravidla a já je porušuji.
Vyhazov
Nešlo o domluvu. Šlo o rychlé rozhodnutí, které padlo bez snahy pochopit situaci. Dostala jsem jasně najevo, že pokud hned neodejdu, zavolají vedoucího. V tu chvíli se mi třásly ruce. Ne studem, ale vztekem. Zaplatila jsem, sbalila věci a odešla. Venku jsem se rozbrečela. Ne proto, že bych se styděla kojit. Ale proto, že se mnou bylo jednáno jako s někým, kdo udělal něco špatného.
Cesta domů a hněv
Když jsem přišla domů, manžel si hned všiml, že je něco jinak. Vyprávěla jsem mu všechno, do detailu. Každou větu, každý pohled, každé slovo. Nezvyšovala jsem hlas, ale bylo cítit, jak mě to bolí. On mlčel. Poslouchal. A pak řekl, že se tam vrátíme. Ne kvůli hádce, ale kvůli vysvětlení.
Návrat do restaurace
A tak jsme se vrátili. Srdce mi bušilo, když jsme znovu vešli dovnitř. Ta samá servírka stála za barem. Poznala mě hned. Než stihla cokoliv říct, manžel ji slušně požádal o rozhovor. Jeho hlas byl klidný, ale pevný. Vysvětlil jí, že kojení není pohoršování, že je to přirozená věc a že vyhazovat matku s dítětem je nepřijatelné.
Poslouchala. Nebyla arogantní, spíš nejistá. Do hovoru se zapojil i vedoucí. Mluvil o nedorozumění a o tom, že nechtěli nikoho urazit. Omluva přišla pomalu a trochu kostrbatě, ale přišla.
Ten pocit na konci
Když jsme odcházeli, necítila jsem vítězství ani zadostiučinění. Spíš únavu. Ale taky zvláštní klid. Věděla jsem, že jsem se nevrátila proto, abych se hádala. Vrátila jsem se proto, aby někdo slyšel, že matka s dítětem není problém, který se má vyhodit ze dveří. A ten večer jsem usínala s pocitem, že mlčení by bylo horší než jakákoliv nepříjemná konfrontace.
