Článek
Jak to celé začalo
Volala mi ve středu večer, jestli bych mohla vzít děti od pátku do neděle. Prý mají s partnerem něco zařídit a nechtějí děti tahat s sebou. Neřešila jsem to, máme docela blízký vztah a děti mám ráda. Přijela jsem v pátek odpoledne k nim domů, ona měla sbalené tašky pro děti, seznam věcí na lednici a působila trochu nervózně.
Když odcházela, jen rychle řekla „vrátíme se v neděli večer“ a už byla ve dveřích. V tu chvíli mi to nepřišlo divné. Děti se těšily, že budeme mít filmový večer, tak jsem to pustila z hlavy.
První dny byly v pohodě
Sobota i neděle proběhly úplně normálně. Vařila jsem, uklízela, jela s nimi na hřiště, večer jsme koukali na pohádky. V neděli odpoledne jsem jí psala, v kolik zhruba přijedou. Neodepsala. Říkala jsem si, že asi řídí.
Večer pořád nic. Kolem deváté mi napsala zprávu, že se to trochu protáhne a že přijedou až v pondělí. Nebyla jsem nadšená, ale pořád jsem to brala jako jednorázovou věc. V pondělí jsem dětem zařídila školu a školku, vzala si práci domů a fungovala dál.
Zlom přišel v úterý
V úterý ráno mi přišla fotka z pláže. Bez vysvětlení, jen moře, lehátko a drink. Zavolala jsem jí. Řekla mi, že odjeli na dovolenou, protože měli last minute nabídku a že mi to chtěla říct, ale bála se, že bych nesouhlasila. Prý je to jen na pár dní a že mi pošle peníze.
V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem spíš chůva než rodina. Byla jsem unavená, protože jsem jela několik dní v kuse bez pauzy, a zároveň jsem nevěděla, jak to celé vysvětlit dětem, které se ptaly, kdy se vrátí.
Každodenní realita
Zbytek týdne byl jeden dlouhý kolotoč. Ráno snídaně, škola, práce, nákup, vaření, úkoly, koupání, uspávání. Večer jsem seděla v tichu a měla pocit, že se dívám na cizí život. Nešlo ani tak o fyzickou náročnost, spíš o to, že to nebylo domluvené.
Psala mi jen krátké zprávy. Fotky jídla, hotelového pokoje, bazénu. Já jí posílala informace ze školy, jestli někdo kašle, jestli mají podepsat úkol. Byly to dva úplně jiné světy.
Návrat bez velkých slov
Vrátili se v pátek večer. Přijeli taxíkem z letiště. Unavení, opálení, plní zážitků. Poděkovala mi, objala mě a začala vybalovat kufry, jako by to byl normální týden.
Já jsem si vzala věci a jela domů. V autě jsem měla zvláštní prázdno. Nebyla jsem vyloženě naštvaná, spíš jsem si nedokázala srovnat, jestli se to fakt stalo tak, jak si pamatuju.
Doma jsem vybalila tašku, dala prát oblečení a sedla si do kuchyně. V bytě bylo ticho, na které jsem byla zvyklá, ale tentokrát mi přišlo nějak jiné. Na stole mi ještě ležel papírek se seznamem svačin, který jsem si přivezla omylem s sebou. Chvíli jsem na něj koukala, pak jsem ho zmuchlala a hodila do koše. Pak jsem si udělala večeři a pustila televizi, i když jsem ji vlastně nesledovala.
