Článek
Nečekané ponížení
Seděla jsem mezi několika lidmi, když se otevřely dveře a sestřička na mě zavolala. Místo běžného „další prosím“ začala mluvit tak, že ji slyšela celá čekárna. „To jste vy, co máte ten kaz na všech trojkách? Panečku, to jsem ještě neviděla.“ Lidé zvedli hlavy od mobilů a já zrudla. V tu chvíli jsem si přála zmizet.
Zaváhala jsem, jestli vstát, nebo předstírat, že se mě to netýká. Ale ona pokračovala: „No pojďte, ať to dáme dohromady, jinak vám ty zuby vypadnou.“ Lidé se začali rozpačitě usmívat a jeden starší pán si dokonce odkašlal.
Bezmoc a stud
Když jsem se postavila, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Každý pohled v čekárně se mi zdál jako odsudek. Nešlo o samotný kaz, ale o ten tón, kterým o mně mluvila. Jakoby nebylo dost nepříjemné, že tam člověk jde s otevřenou pusou a strachem, ještě k tomu musí poslouchat posměšky.
Měla jsem chuť jí něco říct, ale slova se mi zasekla v krku. Nechtěla jsem se hádat, jen jsem chtěla mít klid a zmizet z dosahu všech těch pohledů.
Zasáhl někdo jiný
V tu chvíli se ozval hlas z rohu místnosti. „Slečno, zkuste se k lidem chovat trochu slušně,“ řekl ten samý starší pán, který před chvílí odkašlal. Všichni ztichli. Sestřička se zarazila, trochu zrudla a začala se omlouvat. „Já to nemyslela zle, jen jsem si dělala legraci,“ vyhrkla.
Pán jen pokrčil rameny a dodal: „Tohle není legrace, to je trapas.“ V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu. Ne proto, že se omluvila, ale protože někdo řekl nahlas to, co já nedokázala.
Nepříjemná atmosféra v ordinaci
Když jsem si sedla do křesla, sestřička byla tichá jako pěna. Připadala jsem si zvláštně, jako by mezi námi viselo něco nevyřčeného. Doktor si ničeho nevšiml, začal pracovat a choval se profesionálně, ale ve mně zůstal ten pocit trapnosti, který nešlo jen tak setřást.
Po ošetření mi nabídla termín na další kontrolu, tentokrát už úplně klidně a bez komentářů. Usmála jsem se a poděkovala, ale uvnitř jsem věděla, že tam příště půjdu s odporem.
Co zůstalo po odchodu
Když jsem vyšla ven, pán z čekárny tam ještě seděl. Jen se na mě podíval a kývl hlavou. Neřekli jsme si ani slovo, ale ten pohled pro mě znamenal víc než jakákoli omluva.
Domů jsem šla se smíšenými pocity. Byla jsem vděčná, že se mě někdo zastal, ale zároveň mě mrzelo, že jsem se neuměla ozvat sama. Od té doby si říkám, že příště už nenechám nikoho, aby mě zesměšňoval kvůli něčemu, co může potkat úplně každého.
