Článek
Den, kdy jsem tam musela jít
Když jsem ráno vycházela z bytu, měla jsem sevřený žaludek. Nešlo jen o ztrátu práce, ale o pocit, že jsem selhala sama před sebou. Dlouho jsem pracovala bez přestávky a myslela si, že mám jistotu. Pak přišlo rozhodnutí firmy a ze dne na den jsem byla doma.
Na úřadu bylo plno. Lidé seděli potichu, někteří nervózně sledovali mobil, jiní jen koukali před sebe. Připadala jsem si jako někdo, kdo tam nepatří, i když jsem věděla, že takových lidí je tam spousta. Když mě zavolali dovnitř, čekala jsem rychlé vyřízení a papíry k podpisu.
Úřednice ale působila překvapivě normálně. Ptala se na moje zkušenosti, co mě baví a co bych chtěla dělat. Ne jen co jsem dělala doteď. To mě trochu zaskočilo, protože jsem čekala jen nabídku čehokoliv, abych byla z evidence pryč.
Nabídka, kterou jsem vůbec nečekala
Po asi dvaceti minutách mi řekla, že existuje program pro lidi, kteří chtějí změnit obor. Nešlo o krátký kurz, ale o několikaměsíční rekvalifikaci s praxí. Navíc placenou. Upřímně jsem si myslela, že něco takového dostávají jen lidé se známostmi nebo s dokonalým životopisem.
Začala mi vysvětlovat detaily. Výuka několik dní v týdnu, zbytek praxe ve firmě. Příspěvek na dopravu. Možnost nástupu na plný úvazek po dokončení. Seděla jsem tam a měla pocit, že to slyším špatně.
Nešlo jen o práci. Šlo o obor, který mě zajímal už roky, ale nikdy jsem neměla odvahu do něj jít. Vždycky jsem zůstala tam, kde jsem měla jistotu výplaty. Najednou mi někdo říkal, že existuje cesta, jak to změnit, aniž bych skončila úplně bez peněz.
Strach, že o to přijdu
I když to znělo skvěle, první reakce nebyla radost. Byl to strach. Napadlo mě, že to nezvládnu, že budu nejhorší ve skupině, že to celé zkazím. Doma jsem nad tím seděla několik hodin a pořád dokola četla informace.
Nakonec jsem si uvědomila, že ztratit už vlastně nemám co. Nejhorší varianta byla, že to nevyjde a budu hledat práci jinde. To jsem ale stejně musela.
Když jsem druhý den poslala přihlášku, třásly se mi ruce. Připadala jsem si, jako bych skákala do vody, aniž bych věděla, jak je hluboká.
První týden, který mi změnil hlavu
Začátek byl náročný. Nové prostředí, noví lidé, spousta informací. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mozek opravdu pracuje. Nebyla to jen rutina a čekání na konec pracovní doby.
Postupně jsem si začala věřit. Zjistila jsem, že nejsem pozadu tak, jak jsem si myslela. Některé věci mi šly dokonce lépe než ostatním. Ten pocit mě překvapil víc než samotná nabídka kurzu.
Po několika týdnech jsem si uvědomila, že kdyby mě tehdy z práce nevyhodili, nikdy bych se k tomuhle kroku nedostala. Ne proto, že bych byla líná, ale protože jsem měla strach cokoliv měnit.
Moment, který si pamatuju nejvíc
Jednou jsem jela večer tramvají z praxe. Byla tma, okna byla zamlžená a já si uvědomila, že se těším na další den. Nebylo to nadšení jako ve filmu. Spíš tichý klid, že jsem tam, kde mám být. A ten pocit tam zůstal ještě dlouho potom, co tramvaj zastavila a já vystoupila do studeného vzduchu.
