Článek
Čekání, které se vleklo
Byla jsem na místě o deset minut dřív. Recepční mě usadila do malé místnosti s kávovarem a sterilními obrazy na stěnách. Připravovala jsem si odpovědi na obvyklé otázky a v duchu si opakovala, že to zvládnu. Po několika minutách se otevřely dveře a ozvalo se mé jméno. Zvedla jsem hlavu – a ztuhla.
Ve dveřích stál on. Muž, se kterým jsem před dvěma lety prožila krátký, ale intenzivní románek. Rozešli jsme se po hádce, která skončila tichým blokem na sociálních sítích a slibem, že se už nikdy neuvidíme. A teď stál přede mnou v obleku, s logem firmy na jmenovce, a já měla pocit, že mi hoří tváře.
Setkání, které nikdo nečekal
Na okamžik jsme oba oněměli. Jeho oči se rozšířily a koutky úst mu nepatrně cukly, jako by nevěděl, jestli se má usmát, nebo omluvit. Nakonec jen kývl hlavou, že mám jít dál. Nohy mě sotva nesly.
V zasedací místnosti zavládlo ticho, které by se dalo krájet. Položila jsem složku na stůl a čekala, až začne. Místo obvyklého formálního tónu se z něj ozvalo tiché: „Tak tohle jsem nečekal.“ Jen jsem přikývla. Všechno ve mně křičelo, že tohle je absurdní. On se zhluboka nadechl a začal se ptát, jako by se nic nestalo.
Když se minulost vmísí do přítomnosti
Otázky byly standardní, ale atmosféra všechno měnila. Každé jeho slovo mě vracelo do doby, kdy jsme spolu seděli na lavičce v parku a plánovali společnou dovolenou, která se nikdy nekonala. Snažila jsem se odpovídat profesionálně, ale cítila jsem, že se mi třese hlas.
Při jedné z odpovědí se naše pohledy střetly a já zahlédla ten známý, lehce ironický výraz, který mi kdysi tolik imponoval. Teď mě spíš děsil. Celou dobu jsme se oba drželi dekoru pracovního pohovoru, ale bylo cítit, že pod povrchem bublá něco, co nejde potlačit.
Konec, který jsem nečekala
Když pohovor skončil, poděkoval mi a podal ruku. Na vteřinu jsem zaváhala, ale pak ji přijala. Dotek byl krátký, ale až nepříjemně známý. Chtěla jsem něco říct, rozbít to trapné napětí, ale nenašla jsem vhodná slova. Jen jsem popřála hezký den a odešla.
Venku jsem se zastavila a zhluboka nadechla. V hlavě mi znělo, že svět je vážně malý. O pár dní později mi přišel e-mail s poděkováním za účast, ale že vybrali jiného kandidáta. Nepřekvapilo mě to. Možná to tak mělo být.
Náhoda, která pálí
Když jsem ho pak o měsíc později potkala v supermarketu, oba jsme se jen krátce usmáli a šli dál. Bez slova, bez potřeby něco vysvětlovat. A přesto mi ten pohled připomněl, že některá setkání se nám do života vracejí jen proto, abychom si byli jistí, že už k nim opravdu patřit nechceme.
