Článek
Konec jednoho období
Měla jsem práci, která mě živila i vyčerpávala. Nebyla to kariéra snů, ale byla to jistota. Vstávala jsem brzy, vracela se domů unavená, a přesto jsem měla dobrý pocit, že dělám něco užitečného. Jenže firma se rozhodla, že už mě nepotřebuje. Najednou jsem stála před otázkou, co dál. Věděla jsem, že na podporu mám nárok, protože jsem roky poctivě pracovala a odváděla všechny odvody.
Cesta na úřad
Na úřad práce jsem šla s lehkou nervozitou, ale i s jistotou, že jde o běžnou věc. Vždyť to není žádná ostuda, když člověk po dlouhých letech zaměstnání na chvíli potřebuje oporu systému. Vzala jsem si všechny dokumenty, výplatní pásky, zápočtový list, prostě vše, co by mohlo být potřeba. V duchu jsem si říkala, že to bude formalita.
Setkání s úřednicí
Před přepážkou seděla žena, která si mě měřila od hlavy až k patě. Hned jak jsem začala vysvětlovat svou situaci, přerušila mě a zeptala se, jestli jsem se vůbec snažila najít si práci sama. Připadala jsem si, jako by mě podezírala, že si chci užívat doma a jen brát peníze. Mluvila tónem, ve kterém nebyl ani náznak empatie.
Slova, která bodnou
Když se podívala do papírů, utrousila poznámku, že systém je plný lidí, kteří nechtějí pracovat. Neřekla to přímo mně, ale jasně naznačila, že mezi ně patřím. Ta věta mě zasáhla víc než bych čekala. Měla jsem za sebou tolik odpracovaných let, nikdy jsem se neulívala, nikdy jsem nebrala nemocenskou déle, než bylo nutné. A přesto mě někdo během pár minut hodil do škatulky lenochů.
Ticho, které tíží
V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Hrdlo se mi stáhlo a raději jsem mlčela. Nechtěla jsem se hádat, protože jsem potřebovala, aby mi papíry vyřídila. Připadala jsem si ponížená, jako by veškerá moje práce a snaha byla vymazaná jednou větou. Zůstala jen bezmoc a pocit, že pro někoho jsem jen další číslo ve statistice.
Odchod s pachuťí
Když jsem odcházela, měla jsem v ruce potvrzení, ale uvnitř jsem cítila prázdno. Podpora mi možná pomůže překlenout těžké období, ale zůstane ve mně vzpomínka na to, jak se mnou zacházela. Nečekala jsem pochvaly ani soucit, jen obyčejný respekt. A ten mi chyběl víc než cokoli jiného.
Vzpomínka, která nezmizí
Dnes, kdykoli projíždím kolem úřadu, sevře se mi žaludek. Ne proto, že jsem si tam šla pro pomoc, ale proto, že mě tam někdo dokázal označit za netáhlo, aniž by znal jediný den mého života.
