Článek
Ráno s lopatou v ruce
Sníh padal celou noc a na ulici to vypadalo jako v horách. Věděla jsem, že pokud vyjedu do práce a místo zůstane zaváté, večer už nemám šanci zaparkovat. Vzala jsem lopatu a skoro čtyřicet minut jsem dřela. Odmetla jsem celý prostor, odhrnula hromady stranou a udělala si alespoň trochu rozumný vjezd.
Byla jsem propocená, ruce mě pálily a byla jsem protivná ještě dřív, než mi vůbec začal pracovní den. Auto jsem ale nechala stát doma. V ten den jsem jela MHD a plánovala jsem se vrátit až večer.
Prázdné místo jen chvíli
Když jsem se po práci vracela, už z dálky jsem viděla, že je něco špatně. Na mém místě stálo cizí auto. Nejen že cizí, ale patřilo sousedovi z vedlejšího vchodu. Tomu, který celé roky nehne prstem, parkuje kde se dá a vždycky má pocit, že se ho nic netýká.
Stála jsem tam, koukala na to auto a cítila, jak se mi vaří krev. Ten sníh mezitím napadal znovu všude jinde, jen tohle jedno místo zůstalo krásně čisté. Moje práce. Moje ruce. A cizí auto.
Zlost, která hledala cestu ven
Nejsem konfliktní typ. Normálně bych si povzdechla a šla dál. Ten den to ale nešlo. Byla jsem unavená, promrzlá a ponížená. Připadala jsem si jako někdo, komu někdo sebral svačinu přímo z ruky a ještě se uculil.
Chodila jsem kolem auta sem a tam. Přemýšlela jsem, jestli zazvonit, jestli to nechat být, jestli si nestěžovat. Všechny varianty mi přišly mizerné. Vztek se ve mně hromadil a neměl kam jít.
Impuls, který změnil večer
V kabelce jsem měla láhev s vodou. Obyčejná voda na pití. V tu chvíli jsem se zastavila u předního skla, odšroubovala víčko a bez většího váhání ji vylila. Pomalu, klidně, skoro soustředěně. Voda stekla po skle dolů a zase zmrzla.
Nebylo to promyšlené gesto. Nebyla v tom žádná strategie. Jen moment, který mi připadal spravedlivý. Neublížila jsem autu, nic jsem nepoškodila. Jen jsem mu přidala práci navíc, stejně jako on přidal ji mně.
Ticho po činu
Odstoupila jsem a najednou bylo ticho. Auto stálo dál, ulice byla prázdná a mně se zvláštně ulevilo. Ne radostí, spíš tím, že ten tlak konečně povolil. Otočila jsem se a šla zaparkovat jinam, o dvě ulice dál, do závěje, která mi sahala skoro ke kolenům.
Když jsem večer z okna zahlédla souseda, jak škrábe čelní sklo s výrazem absolutního překvapení, rychle jsem zatáhla závěs. Ne ze strachu, ale proto, že ten okamžik patřil jen mně a mému rozhodnutí, které už nešlo vzít zpátky.
