Článek
Nový začátek na venkově
Bydlet v Praze mě už dusilo. Hluku, smogu a neustálého spěchu jsem měla po krk, a tak jsem si koupila malý domek na okraji jedné jihočeské vesnice. Těšila jsem se na klid a přívětivé sousedy. První týdny byly opravdu krásné. Užívala jsem si, že slyším zpívat ptáky, že si můžu ráno dojít pro čerstvé rohlíky pěšky a nikdo se na mě netváří kysele. Jenže ten klid netrval dlouho.
První setkání se sousedem
Soused z vedlejšího domu byl vysoký, podsaditý chlapík s rukama, které měly sílu rozdrtit špalek dřeva jediným úderem. Viděla jsem ho už párkrát, ale nikdy neřekl víc než dobrý den. Jednoho odpoledne, když jsem se vracela z obchodu, postavil se mi do cesty. Díval se na mě odměřeně a pak pronesl: „To zas přitáhla naplavenina z Prahy. Myslíte, že tady vydržíte déle než ostatní?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Nečekala jsem, že to řekne tak přímo do očí. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří, ale místo, abych utekla, rozhodla jsem se, že mu to vysvětlím po svém.
Moje odpověď
Nejspíš čekal, že se sklopím oči, otočím se a uteču. Jenže já se na něj usmála a řekla: „Možná jsem z Prahy, ale stejně jako vy jsem si musela všechno odmakat. A jestli myslíte, že mě vyštvete pohledem, tak to se pletete.“ Na chvíli ztichl, možná proto, že nečekal, že budu mít připravenou odpověď. Neuhnula jsem očima a dodala: „Přišla jsem sem, protože mám ráda přírodu a klid, ne proto, abych vám lezla do zelí. Ale jestli chcete, klidně vám příště donesu koláče a můžete mi pak říct, jestli tu mám své místo.“
Nečekaná reakce
Chvilku na mě jen zíral, pak si odkašlal a trochu nejistě přikývl. Od té chvíle už jsem ho neslyšela o žádných naplaveninách mluvit. Dokonce začal zdravit jako první a jednou mi dokonce pomohl s taškou, když jsem vláčela plný nákup domů. Zdálo se, že pochopil, že nejsem jen nějaká zhýčkaná holka z města, která neumí zapnout ani sporák.
Co jsem se naučila
Ten den jsem si uvědomila, že někdy stačí říct svůj názor nahlas a lidé zmlknou, protože zjistí, že nejste žádná loutka, se kterou si mohou dělat co chtějí. A že i na venkově si člověk musí své místo zasloužit, nejen ho dostat. Dnes už mě nikdo nenazývá naplaveninou a já tu mám přátele i klid, pro který jsem sem přišla.
