Článek
Příliš živá domácnost
Pokaždé, když jsem slyšela klepání na stěnu, věděla jsem, že soused zase nemá radost z toho, jak u nás zní dětský smích. Tvrdil, že se nemůže soustředit na práci a že u nás panuje chaos. Všechno mě to mrzelo, ale zároveň jsem cítila, že se naše rodina nemůže neustále tvářit jako tichý stín.
Nápad v kuchyni
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala, jak si děti v obýváku hrají s plastovými nástroji. V tu chvíli mě napadlo, že by šlo jejich nadšení proměnit v něco, co by jednou provždy ukázalo, že za zdí nejsou žádní výtržníci, ale jen živá rodina. Vymyslela jsem plán pro víkend a zapojila do něj celou naši domácnost.
Sobota plná příprav
V sobotu ráno jsem děti shromáždila u stolu a vysvětlila jim, že připravíme malé vystoupení pro toho, kdo si na nás stále stěžuje. Byly nadšené a hned si rozdělily role. Jedno chtělo hrát na bubínek, druhé na malou flétnu a třetí se rozhodlo, že bude dirigovat, protože se mu líbila představa, že všechno povede.
Nácvik rytmu
Celý den jsme nacvičovali jednoduchý rytmus, který jsem si vymyslela cestou pro rohlíky. Dětem to šlo a čím víc jsme opakovali, tím víc se smály. Večer jsem cítila zvláštní směs nervozity a pobavení, protože jsem tušila, že nás čeká příhoda, kterou si dlouho zapamatujeme.
Den vystoupení
V neděli odpoledne jsme se všichni seřadili u společné stěny. Dala jsem dětem znamení, aby začaly hrát, a ony spustily tak zapáleně, že jsem skoro zapomněla dýchat. Do toho jsem přidala malé klapačky, které jsem našla v šuplíku. Výsledkem byl zvuk, který připomínal nadšený pochod školního orchestru.
Reakce ze dveří
Trvalo sotva minutu, než se ozvaly známé kroky na chodbě. Otevřela jsem dveře a soused tam stál s výrazem, který se měnil z překvapení na nečekané pobavení. Než stihl promluvit, děti dohrály a pozdravily ho tak upřímně, že se nakonec usmál a řekl, že něco takového ještě neslyšel.
Malá změna v domě
Od té chvíle už na stěnu neklepe a děti mají nové téma na vyprávění. Když dnes projdu kolem jeho dveří, všimnu si, že občas poslouchá klidněji než dřív. Asi jsme mu ukázali, že nejsme hluk, ale rytmus, kterému se dá porozumět. Někdy si večer sednu do obýváku a vzpomenu si na chvíli, kdy jsme stáli u té stěny a hráli jako malý soubor. Uvědomila jsem si, že nejde jen o hluk, ale o to, jak se lidé dokážou potkat i přes dveře a různé nálady. Potichu.a
