Článek
Nezvaní zahradníci
Jednoho dne jsem si všimla, že na spodní části pozemku přibyly čerstvě vykopané jamky a v nich mladé stromky. Nechápala jsem, odkud se tam vzaly. Když jsem se šla podívat blíž, viděla jsem sousedy, jak kolem nich zatloukají kůly a natahují provázky. Zeptala jsem se, co tam dělají, a odpověď mě ohromila.
Řekli, že ten kus půdy stejně nikdo nevyužívá a že se tam rozhodli vysadit pár stromů „pro radost“. Prý to bude pěkné pro všechny. Jenže hranice pozemku je jasná a to místo patří mně. Místo omluvy se tvářili, jako bych byla problém já.
Marná snaha o domluvu
Nejdřív jsem se snažila vysvětlit, že to není v pořádku. Nabídla jsem, že jim pomůžu stromky přesadit o pár metrů dál, na jejich část. Reakce byla chladná. Řekli, že se s tím nadřeli a že už je nepřesadí. Od té chvíle začali dělat, jako bych neexistovala. Chodili zalévat své stromky na mém pozemku, někdy i brzy ráno, aby mě „náhodou“ nepotkali.
Začala jsem zjišťovat, co s tím. Katastrem jsem si ověřila hranice, všechno bylo jasné. Přesto jsem váhala, nechtěla jsem hned vyhrožovat právníky. Doufala jsem, že se sousedé vzpamatují, ale místo toho přibyly kolem stromků kameny a dřevěná lavička.
Plot jako hranice
Jednoho dne mi došla trpělivost. Objednala jsem firmu a nechala kolem celého pozemku postavit pevný plot. Vedl přesně podle katastru a stromky tak zůstaly na mé straně. Jakmile sousedi zjistili, že k nim už nemají přístup, spustili křik. Obviňovali mě, že jsem zlá, že jim ničíme výhled, že jsem mohla být „normální“.
Jenže já jsem byla ta, komu někdo sázel stromy na cizí půdě. Když plot stál, poprvé po dlouhé době jsem se na svém pozemku cítila opravdu doma.
Klid za plotem
Dnes už stromy rostou dál, ale starám se o ně já. Nechala jsem je být, protože i přes všechno to jsou živé rostliny, které nic neudělaly. Sousedi se mnou od té doby nepromluvili. Když se na ně dívám přes plot, vidím spíš lidi, kteří si myslí, že se svět přizpůsobí jim. Já jsem se jen rozhodla, že už ne.
