Článek
Pak zemřel a já dostala první vyúčtování sama.
Seděla jsem u stolu a koukala na čísla, která mi nic neříkala. Věděla jsem, kolik chodí na účet jako důchod. Věděla jsem, kolik stojí jídlo a léky a pojištění. Ale energie, to byla vždy Petrova část. On chodil na poštu, on rozuměl těm tabulkám, on věděl co je záloha a co přeplatek a proč jednou přijde složenka vyšší a jindy nižší.
Já nevěděla nic.
Vyúčtování za plyn bylo o čtyři tisíce vyšší než zálohy, které jsem celý rok platila. Čtyři tisíce najednou, v lednu, kdy jsem právě zaplatila vánoce a cestu za dcerou. Seděla jsem a nevěděla, jestli je to normální nebo jestli se někde stala chyba nebo jestli jsem něco pokazila.
Zavolala jsem dceři. Ta řekla, že to asi bude v pořádku, že zálohy bývají podhodnocené, ať zaplatím a napřesrok to vyjde líp. Zaplatila jsem.
Sousedka z vedlejšího bytu to viděla. Ne ten telefonát, ale mě. Říká, že jsem vypadala jako člověk, který neví kudy kam. Přinesla mi kávu a zeptala se co se děje. Řekla jsem jí o těch čtyřech tisících.
Chvíli mlčela. Pak se zeptala, jestli vím, kolik stupňů mám doma. Řekla jsem, že ne přesně, že podle pocitu. Zeptala se, jestli vím, v kolik hodin topím nejvíc. Řekla jsem, že topím pořád, protože si nejsem jistá, jestli je mi teplo nebo zima.
Vzala mě do mého bytu a prošly jsme ho spolu pokoj po pokoji.
V ložnici bylo dvacet dva stupňů, přestože jsem tam přes den skoro nebyla. V koupelně bylo přes dvacet čtyři, protože jsem nechávala sušák zapnutý celý den, i když jsem nic nesušila. V obývacím pokoji bylo dobře, ale okno bylo celé odpoledne zatažené a přitom svítilo slunce, které by vyhřálo místnost samo.
Sousedka mi nic nenařizovala. Jen se ptala. Proč máš tady takhle? Co by se stalo, kdyby ses zkusila? Zkoušela jsi někdy tohle?
Strávily jsme spolu celé odpoledne.
Ukázala mi, jak nastavit topení na nižší teplotu přes noc a kdy ho pustit ráno, aby byl byt teplý v čas kdy vstávám. Ukázala mi, že lednice stojí příliš blízko k topení a táhne víc proudu. Ukázala mi, jak odečíst stav měřidel a zapsat si je jednou měsíčně, abych věděla kde jsem, a nekouká na mě vyúčtování jednou za rok jako cizí jazyk.
Pak mi ukázala svůj sešit.
Byl to obyčejný linkovaný sešit, do kterého si každý měsíc zapisovala spotřebu plynu, elektřiny a vody. Vedle každého čísla byl datum a poznámka. Prosinec, tuhá zima, topila jsem víc. Únor, odjela jsem na deset dní za dcerou, spotřeba nízká. Červenec, nechala jsem zapnutou lednici v komoře, zbytečné.
Dívala jsem se na ten sešit a připadal mi jako deník. Ale deník spotřeby, ve kterém byl zapsaný celý rok jejího života.
Šla jsem druhý den koupit stejný sešit.
Začala jsem si zapisovat. Nejdřív jsem nevěděla co přesně, tak jsem si jen jednou týdně zapsala číslo z měřidla a datum. Pak jsem začala přidávat poznámky. Bylo mi zima, topila jsem víc. Přijela dcera se dvěma vnoučaty, spotřeba elektřiny skočila nahoru. Celý týden pršelo, nezatáhla jsem žaluzie a nevětrala jsem dost.
Postupně jsem přestávala reagovat a začala předvídat.
Vyúčtování na konci roku bylo o dva tisíce tři sta korun nižší než předchozí rok. Sama bych to nepovažovala za úspěch. Sousedka říkala, že je to skvělý začátek.
Pak mi ukázala další věci. Jak porovnat tariffy za elektřinu, jak požádat o přehodnocení záloh, jak číst smlouvu s dodavatelem. Seděly jsme spolu jednou za čtrnáct dní u ní nebo u mě a ona mi vysvětlovala věci, které ostatní považují za samozřejmé a nikdo vám je neřekne, protože se předpokládá, že to víte.
Já to nevěděla, protože to vždy věděl manžel.
Jednou jsem jí řekla, odkud to všechno zná. Řekla, že když jí zemřel muž, tak přišlo první vyúčtování a ona neměla na zaplacení. Doslova neměla. Musela si půjčit od dcery a bylo jí z toho špatně celé týdny. Tehdy se rozhodla, že se to naučí, i když ji to nebavilo a i když jí to přišlo složité.
Trvalo jí to prý dva roky, než přestala mít strach z těch obálek.
Mně to trvá kratší dobu, protože mám ji.
Letos v lednu přišlo vyúčtování. Seděla jsem u stolu, otevřela obálku a podívala se na čísla. Věděla jsem, co znamenají. Věděla jsem, odkud ta čísla přišla a proč jsou taková jaká jsou. Přeplatek byl tisíc čtyři sta korun.
Zavolala jsem sousedce. Ona řekla, ať si za to koupím něco pěkného.
Koupily jsme si spolu oběd v restauraci, kam jsme nikdy nešly, protože jsme vždy říkaly, že je drahá.
Nebylo to tak drahé, jak jsme si myslely.
