Článek
Letní dar
Bylo horko a já měla otevřená okna, když zazvonila. V ruce držela proutěný koš, až se pod ním prohýbala. Řekla, že letos se jí urodilo tolik ovoce, že už neví, kam s ním. Byla usměvavá, ale v očích měla něco unaveného, čeho jsem si tehdy nevšimla.
Poděkovala jsem a slíbila, že jí z části udělám marmeládu. Jakmile odešla, pustila jsem se do mytí. Meruňky byly sladké a zralé, některé popraskané od slunce. Napustila jsem dřez vodou a brala je po jedné, až jsem se dostala téměř na dno.
Zvláštní papírek
Pod poslední vrstvou jsem našla přeložený kus papíru. Byl mokrý a na okrajích slepený, takže jsem ho musela opatrně rozlepit. Myslela jsem, že je to recept nebo poznámka, komu ovoce rozdat. Jenže když jsem začala číst, zamrazilo mě.
Byl to dopis. Krátký, necelá stránka. Psaný jejím písmem. Psala v něm, že se cítí úplně sama, že se s ní nikdo nebaví a že už ji nic netěší. Že se někdy budí s myšlenkou, že by bylo lepší, kdyby tu nebyla. A že aspoň ty meruňky jsou důvod vstát ráno z postele. Na konci stálo: „Nikomu to neříkej, nechci, aby mě litovali.“
Rozhodnutí
Zůstala jsem stát v kuchyni s papírem v ruce a srdce mi bušilo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám vůbec právo to číst. Ale pak jsem si uvědomila, že kdybych to nechala být, možná by se opravdu něco stalo. Oblékla jsem se a šla k ní.
Seděla na lavičce u plotu a plela záhon. Když mě uviděla, zvedla oči a trochu se lekla. Posadila jsem se k ní a chvilku mlčela. Pak jsem jen řekla, že jsem dopis četla. Dlouho na mě koukala, než se jí zaleskly oči. Nepadlo už moc slov. Jen se rozplakala a já ji objala.
Nový začátek
Od toho dne za ní občas zajdu. Někdy přinesu kávu, jindy koláč. Mluvíme o obyčejných věcech, o počasí, o zahradě, ale občas se mi svěří i s tím, co ji trápí. Říká, že se jí trochu ulevilo, když to mohla ze sebe dostat.
Ten dopis jsem jí nikdy nevrátila. Leží složený v šuplíku, mezi recepty a účty. Připomíná mi, že i zdánlivě veselí lidé mohou být potichu zoufalí. A že někdy stačí jen otevřít dveře a říct, že jsme tu.
