Článek
Nevinný dar
Sousedka z vedlejšího bytu často probírá svou knihovnu a čas od času mi něco přinese. Říkala, že už má čtení dost a že knihy raději pošle dál, než aby se na ně prášilo. Jednoho dne mi podala svazek s popraskanou hnědou vazbou a řekla, že by se mi mohl líbit. Na hřbetě stálo sotva čitelné jméno slavného ruského spisovatele. Vzala jsem knihu s úsměvem a poděkovala.
Poklidný večer se změnil
Ten večer jsem si sedla na gauč, rozsvítila lampu a otevřela knihu. Měla jsem v plánu si jen trochu číst před spaním. Sotva jsem však knihu rozevřela, mezi stránky něco zapadlo a s tichým šustnutím to spadlo na zem. Nejdřív jsem myslela, že je to starý záložkový lístek, ale když jsem se sehnula, uviděla jsem složenou obálku. Byla tenká a zjevně tam ležela dlouho.
Obálka, která neměla být otevřena
Zvedla jsem ji a chvíli jen držela mezi prsty. Byla zapečetěná, ale po okrajích už rozlepená stářím. Měla jsem nutkání ji otevřít, i když jsem věděla, že to není správné. Nakonec zvítězila zvědavost. Uvnitř byly tři fotografie a jeden list papíru. Na první fotce byla mladá žena s mužem u řeky. Na druhé stáli u auta a smáli se. Na třetí byla ta samá žena s malým dítětem v náručí.
Nepříjemné zjištění
Teprve po chvíli mi došlo, že tu ženu znám. Byla to moje sousedka. Na fotkách vypadala možná o čtyřicet let mladší, ale ten úsměv byl stejný. Dopis, který byl přiložený, měl mužské písmo. Četl se těžko, byl plný škrábanců a přerušovaných vět. Stálo v něm, že jejich vztah musí zůstat skrytý, že se bojí, že někdo všechno zjistí, a že „malého“ už nikdy neuvidí.
Setkání u dveří
Druhý den jsem ji potkala na chodbě. Neřekla jsem nic o dopisu, jen jsem jí vrátila knihu a zmínila, že vypadla nějaká obálka. Zadívala se na mě zvláštně, pak ji tiše převzala. Chvíli držela obálku v ruce, jako by vážila, co udělá. Nakonec ji strčila do kapsy a řekla, že by bylo lepší, kdybych o tom zapomněla.
Ticho po rozhovoru
Od té chvíle se jí snažím vyhýbat. Ne proto, že bych se bála, ale protože pokaždé, když ji vidím, si vybavím ten dopis. Na chodbě mě zdraví s úsměvem, jako by se nic nestalo, ale v jejích očích vidím, že ví, že jsem četla něco, co mělo zůstat zavřené mezi stránkami.
Poslední pohled
Knihu jsem už neotevřela. Leží na poličce mezi ostatními, ale vždycky, když na ni padne můj zrak, cítím zvláštní napětí. Je zvláštní, jak snadno může obyčejná kniha otevřít dveře do minulosti, kterou si někdo myslel, že dávno zavřel.
