Článek
Zase ty samé schody
Bylo úterý odpoledne, vracela jsem se z práce a sotva jsem vyfuněla ty naše věčné schody do třetího patra. Tašku s nákupem jsem sotva táhla a těšila se, že si doma konečně sednu. U našich dveří už na mě čekala sousedka. Je mladší, s třemi dětmi, s manželem doma a spokojeně se opírala o zeď, zatímco já lapala po dechu. Usmála se na mě a prohodila, že se těší na příští týden, protože „jedou na dovolenou k moři“. Na chvíli jsem se zarazila a zeptala se, jak se jim to podařilo, když vím, že nechodí ani ona ani manžel do práce. Odpověděla mi bez zaváhání, že z dávky na bydlení a přídavků jim zbyde dost na zálohu a zbytek už prý našetřili.
Večer s hrnkem čaje
Celý večer jsem na to musela myslet. Seděla jsem s hrnkem čaje u kuchyňského stolu a dívala se z okna na dvorek. Mám za sebou přes čtyřicet let práce, nikdy jsem nebrala nemocenskou déle než pár dní, a když jsem byla doma s dětmi, taky jsme si museli poradit. Připadalo mi, že dnes už se nikdo nestydí říct, že mu stát všechno zaplatí, a ještě se s tím chlubí. Sama jsem si letos spočítala, že když zaplatím nájem, elektřinu, léky a něco málo na jídlo, na Lipno na víkend už mi nezbude ani koruna. Přesto ráno zase vstanu a půjdu do práce, protože jinak to neumím.
Když se rodina sejde
V neděli jsme měli u mě doma oběd. Přišli i syn s dcerou a jejich děti, udělala jsem svíčkovou, protože tu mají všichni rádi. Syn se zmínil, že by taky chtěli s dětmi k moři, ale že letos to nevyjde. Jenže musí splácet hypotéku, školku a všechno okolo. Neřekla jsem mu, co mi povídala sousedka, ale v duchu jsem si říkala, že na ni by asi koukal stejně nevěřícně jako já. Nedovedu si představit, že bych zůstala doma a nechala druhé, aby mě živili. Vždyť to přece není fér.
Večer před spaním
Když jsem večer lehla do postele, pořád mi to vrtalo hlavou. Není to žádná závist, spíš lítost. Lítost nad tím, kam jsme to jako společnost dotáhli. Když jsem byla mladá, všichni kolem se snažili. Dneska jako by to už nebyla samozřejmost. V práci se mi chechtají, že jsem blázen, když si v mém věku nepůjdu raději na nemocenskou nebo si nenechám napsat nějaké papíry. Jenže já bych se styděla. A tak si řeknu, že se zítra zase zvednu a půjdu. Protože když to neudělám já, kdo jiný?
