Článek
Jak to celé začalo
Bydlím v menším bytovém domě na kraji města. Parkování tu nikdy nebylo ideální, ale nějak jsme to vždy zvládali. Kdo přijel dřív, ten zaparkoval blíž. Nikdo z toho nedělal vědu. Já auto používám hlavně na nákupy a cesty za rodinou, jinak chodím pěšky.
Před pár měsíci se vedle nastěhovala nová sousedka. Ze začátku jsme se jen míjely na chodbě. Pak začala řešit parkování. Nejdřív jen poznámky typu že stojíme moc blízko chodníku. Pak jednou zazvonila u dveří a spustila: „Tohle už fakt nejde, pokaždé zabíráte místo, kde by mohlo stát moje auto, zkuste být trochu ohleduplní“.
Zůstala jsem stát ve dveřích a jen jsem přikývla. V tu chvíli jsem neměla chuť se hádat. Upřímně jsem si říkala, že má možná jen špatný den.
Parkování na trávníku
Asi týden po tom rozhovoru jsem si všimla, že její auto stojí na trávníku přímo pod naším oknem. Ne jednou. Každý den. Tráva byla po pár dnech úplně rozježděná, hlína roztažená až na chodník.
Nejdřív jsem si říkala, že je to jen dočasné. Třeba něco vykládá, třeba jen výjimka. Jenže ono ne. Začalo to být pravidlo. Ráno odjede, večer najede rovnou na trávu, jako by to bylo normální parkovací místo.
Jednou jsem to zmínila doma a jen jsme se tomu zasmáli. Jenže pak začaly chodit další stížnosti na parkování od ní. Prý stojíme šikmo, prý necháváme málo místa na průjezd, prý by se to mělo nějak hlídat.
Začalo mě to štvát víc, než jsem čekala. Ne kvůli parkování samotnému. Spíš kvůli tomu kontrastu.
Nepříjemné setkání venku
Jedno odpoledne jsem šla vyhodit koš a potkala ji u auta. Zrovna vystupovala z auta zaparkovaného v té rozježděné trávě. Podívala se na mě úplně normálně, jako by se nic nedělo.
Chvíli jsme tam stály a pak se mě zeptala, jestli bych mohla příště parkovat víc u kraje. Řekla jsem, že se snažím parkovat stejně jako ostatní. Na trávník jsem ukázala jen očima. Nic jsem neřekla nahlas.
Atmosféra byla taková zvláštní. Ne hádka, spíš ticho, které bylo nepříjemné.
Od té doby ji vídám skoro každý den, jak najíždí na ten samý kus trávníku. Už tam skoro nic neroste. Když prší, je tam bahno. Občas slyším z okna, jak jí pod koly klouže mokrá hlína.
Jak to teď je
Parkujeme pořád stejně jako dřív. Nikdo jiný z domu nic neřeší. Jen ona občas utrousí poznámku na chodbě nebo venku u popelnic.
Já už většinou jen kývnu hlavou a jdu dál. Nemám energii to rozebírat. Někdy mě napadne, že bych jí to řekla naplno, ale pak si řeknu, že se mi nechce řešit další napjaté rozhovory.
Včera večer jsem zase slyšela motor pod oknem a pak to známé zaskřípání kol v hlíně. Podívala jsem se z okna a viděla světla auta, jak svítí do rozryté trávy. Pak zhasla a byl klid. Jen venku zůstaly hlubší koleje než předtím.
