Článek
Moje oblíbené šaty
Ty šaty jsem měla už hodně dlouho, možná déle, než by někdo považoval za rozumné. Kupovala jsem je ještě s manželem, když jsme byli v Itálii na dovolené. Byla to krásná doba, děti už byly velké, mohli jsme si dovolit jet sami a jen tak se toulat po uličkách. U jednoho malého krámku visely na ramínku a mně se zatajil dech, když jsem je uviděla. Hedvábné, smetanové, s jemným květinovým vzorem a výšivkou u lemu. Sedly mi, jako kdyby je ušili přímo pro mě. Od té doby jsem je nosila na svátky, svatby, plesy a všude, kde jsem chtěla být za dámu.
Jenže letos jsem zjistila, že už mi nesahají úplně tak, jak bych si přála. Věk, kila, trošku se posunulo i tělo, a tak jsem se rozhodla nechat je zkrátit, aby mi zase lichotily.
Nepříjemné přijetí
Vešla jsem do malé krejčovské dílny, kde jsem už dříve nechávala upravovat kabát i sukně. U pultu stála mladá švadlena s ostře červenými rty a ostřejším pohledem. Vytáhla jsem šaty z tašky a poprosila ji, aby je zkrátila tak, abych v nich vypadala elegantně, ale nemusela se bát zakopnout o lem.
Když je rozložila na stole a přejela pohledem, zamračila se. Pak pronesla takovým tónem, že mi v uších chvíli hučelo: „Tyhle šaty jsou jako z minulého století.“ Ještě dodala, že dnes už se něco takového nenosí a že by bylo lepší koupit si nové. Stála jsem tam jako opařená a v první chvíli nevěděla, co říct.
Vysvětlila jsem jí, co znamenají
Nadechla jsem se a pomalu jí vysvětlila, že ty šaty nejsou jen kousek hadru. Jsou to vzpomínky na krásný čas s mužem, který už tu se mnou není. Jsou to večery plné smíchu a tanečního parketu, kde mě točila, až se mi točila i hlava. Jsou to svátky, kdy jsem se cítila výjimečně.
Povídala jsem jí, že věci nemusí být podle nejnovějších časopisů, aby měly hodnotu. Že někdy právě to staré v sobě skrývá kouzlo, které mladí lidé ještě neumějí ocenit. Viděla jsem, jak jí z tváře pomalu mizí ten pohrdavý výraz a začíná se jí do očí vkrádat něco, co připomínalo rozpaky.
Šaty dostaly nový život
Nakonec řekla, že mi je zkrátí tak, jak si přeji. Pečlivě je přeměřila, udělala značky a za pár dní jsem si pro ně přišla. Když mi je podávala, podívala se mi do očí a tiše dodala, že vlastně chápe, proč na nich tolik lpím.
Doma jsem si je oblékla a v zrcadle se na sebe usmála. Byly krásnější než kdy dřív. A já věděla, že až si je znovu vezmu na příští ples, ponesu si s sebou nejen kus hedvábí, ale i vzpomínky, které mi nikdo nevezme.
