Článek
Nečekaná prosba
Seděla jsem u stolu a pila čaj, když se mě zeptal, jestli mu přispěju na nové auto. Mluvil rychle a sebevědomě, jako by šlo o něco naprosto běžného. Věděla jsem, že bych mu ráda pomohla, jenže moje úspory nejsou žádné tajné bohatství. Mám jen to, co si odložím z výplaty, a poslední roky byly drahé. Řekla jsem mu klidně, že na to nemám. Čekala jsem zklamání, možná povzdech. Místo toho přišla věta, která mě studí ještě teď.
Rada, která mě zabolela
Podíval se na mě a s úplnou samozřejmostí pronesl, ať prodám věci, které doma nepotřebuji. Prý toho mám hodně a alespoň by se mi ulevilo od krámů. Chvíli jsem doufala, že to řekl jako nadsázku, ale on pokračoval o tom, kolik bych za to mohla dostat. V tu chvíli se ve mně něco sevřelo. Nešlo o ty věci. Šlo o pocit, že čekal víc než jen pomoc. Jako by byl samozřejmý nárok na všechno, co mám.
Tíha nenápadných vzpomínek
Dívala jsem se kolem sebe na poličky, na starou vázu po matce, na knihy, které jsem sbírala roky. Každý kousek byl spojený s nějakou vzpomínkou. Možná to nemá vysokou cenu na tržišti, ale pro mě to byl tichý archiv života. Představa, že to mám prodat jen proto, aby měl pohodlnější cestu do práce, mě bolela víc, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, že on v tom ty vzpomínky nevidí. Viděl jen rychlý zdroj peněz.
Slova mezi námi
Neřekla jsem mu nic ostrého, i když jsem k tomu měla blízko. Jen jsem mu vysvětlila, že věci prodávat nebudu a že jestli chce nové auto, musí si ho zaplatit sám. Nejsme nepřátelé, ale ten den mezi nás spadla trochu jiná atmosféra. Tichá, nepříjemná. Věděla jsem, že to bude muset vstřebat, stejně jako já.
Co jsem si uvědomila cestou z kuchyně
Když za mnou zapadly dveře, došlo mi, že nejde o peníze. Jde o hranici, kterou jsem si nikdy pořádně nenastavila. A možná jsem ji měla držet mnohem dřív, než mi řekl, ať prodám svůj život zabalený v malých předmětech.
