Článek
Začalo jí vadit, že tu bydlím
Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem domku. Syn s rodinou bydlel ve městě, ale jezdili za mnou často. Zpočátku jsem byla ráda, že se zajímají, jenže snacha se postupně začala chovat jinak. Pořád mluvila o tom, jak bych měla mít „péči“, jak je život na vesnici pro starší ženu náročný. Jenže mezi řádky bylo jasné, že by dům raději viděla prázdný.
Syn se jí snažil zavděčit
Můj syn nikdy nebyl příliš rozhodný. Když na něj tlačila, aby mě přesvědčil, začal se o tom se mnou bavit. Mluvil opatrně, že by to možná pro mě bylo jednodušší, že bych měla společnost a že by se nemusel bát, že se mi něco stane. Věděla jsem ale, odkud vítr vane. Řekla jsem mu, že jsem zdravá, soběstačná a nikam se stěhovat nehodlám.
Rázná odpověď
Když jsem ho odmítla, snacha to vzala jako urážku. Přestala mi volat, přestala jezdit a dělala synovi doma peklo. Vyčítala mu, že se nechává manipulovat, že kvůli mně nikdy nebudou mít svůj dům. On se mě snažil bránit, ale zároveň měl pocit viny. Viděla jsem, jak se v něm všechno pere, a bylo mi ho líto.
Rozvod, který jsem nečekala
Jednoho dne mi zavolal, že se snacha odstěhovala. Prý už má dost jeho nerozhodnosti a že nechce ztrácet čas s mužem, který se neumí postavit vlastní matce. Byla jsem v šoku. Nechtěla jsem, aby to došlo tak daleko. Volala jsem jí, ale nezvedla mi telefon. Myslím, že si myslela, že jsem jí syna „vzala“. Jenže on zůstal sám, a přestože to bolelo, stál si za tím, že udělal správně.
Dům, který zůstal naším domovem
Dnes u mě občas přespí, když má volno. Pomáhá mi s opravami, seká trávník a říká, že konečně dýchá. Já mu nikdy nevyčítala, že se nechal ovlivnit. Každý má v životě chvíle, kdy se bojí udělat správnou věc. Jsem ráda, že v té nejdůležitější to nakonec zvládl.
V tom domě jsme pořád oba doma – každý svým způsobem, ale s čistým svědomím.