Článek
Rozhovor u kuchyňského stolu
Když ke mně po volbách přišel, čekala jsem hádku. Už několik týdnů byl doma cítit napjatý vzduch. Byl plný nových názorů, které si nosil z práce a z internetu, a mně se zdálo, že mě poslouchá stále méně. Sedl si naproti mně, nevypadal naštvaně, spíš rozhodnutě. V první chvíli jsem si myslela, že mi chce jen vyčíst můj hlas. Místo toho řekl, že jsem dezolátka. Slovo, které se chvíli zdálo jako vtip cizích lidí v televizi, najednou dopadlo přímo na mě. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo a jak se ve mně probouzí všechno, co jsem za život držela pod pokličkou.
Co všechno člověk nevidí
Dívala jsem se na něj a říkala si, že vůbec netuší, co všechno jsem kdysi musela zvládnout. On vidí dnešek, vidí sítě, kde je všechno jasné a ostré. Ale nevěděl, jaké to bylo, když člověk chodil po továrně a modlil se, aby stroje jen jednou za směnu nezastavily. Připomněla jsem mu, že já jsem stála u pásu deset let, než jsem poprvé vydělala tolik, abych mohla našetřit na vlastní pračku. On vyrůstal v době, kdy už nic takového nebylo potřeba. Připadalo mi zvláštní, že dokáže tak rychle zapomenout, odkud jsme se sem dostali. Jako by si myslel, že všechno vzniklo samo od sebe. Řekla jsem mu to klidně, ale uvnitř jsem cítila, jak se mi chvějí ruce.
Srážka dvou světů
Chvíli mlčel a štvalo mě, že je tak jistý v tom, co říká. Nenapadlo mě, že ta jeho jistota není škodolibost, ale věk. Měl pocit, že rozumí všemu. Já jsem v jeho letech byla stejná. Taky jsem tehdy mávala rukou na mámu, když mi vysvětlovala, proč má strach o budoucnost. Teď jsem v její roli a on v té mojí. Jenže mě to bolelo. Pro něj byla volba jen gesto, které ukazuje, kam patří. Pro mě byla volba spíš připomínkou, že už desetiletí držím domácnost nad vodou a že jsem se nikdy nebála přiložit ruku k dílu. Chtěla jsem, aby si to uvědomil, ale nevěděla jsem, jak mu to říct tak, aby to nezaznělo jako výčitka.
Vybledlé fotky a ostré slovo
Když jsem začala vyprávět o naší první garsonce, o nočních směnách a o tom, jak jsem ho jako miminko nosila dva kilometry v zimě, jen pokrčil rameny. Řekl, že to všechno chápe, ale že svět je jinde. To mě zasáhlo víc než to slovo, které mi řekl na začátku. Svět se možná posunul, ale dřina nezmizela. Jen si jí dnes člověk méně všímá. Šla jsem pro staré fotky, ne proto, abych mu něco dokazovala, ale protože jsem měla pocit, že mluvíme dvěma různými jazyky. Díval se na ně potichu a já viděla, jak se mu trochu změnil výraz. Možná mu konečně docházelo, že ten život neměl vždycky hladké okraje.
Pozdní večer
Když odešel, nevěděla jsem, jestli jsem něco změnila. Ale uvědomila jsem si, že to slovo, které použil, nebylo o mně. Bylo o jeho strachu, že jednou dopadne stejně jako já, že bude muset zápasit s tím, co dnes bere jako samozřejmost. A mně došlo, že ho vlastně nechci přesvědčovat o politice. Chci jen, aby věděl, že jsem tu cestu nešla proto, abych dnes slyšela urážku, ale aby měl život, který mu dovoluje mluvit beze strachu. A to je něco, co mu připomínat nikdy nepřestanu.
