Článek
Malý detail v pozadí
Tomáš se po rozchodu dlouho uzavíral. Trvalo měsíce, než se znovu nadechl a působil šťastně. Když přišel na návštěvu, mluvil o Andree s jiskrou v očích. Na fotografii, kterou nám ukázal, seděli spolu v jejím bytě, vypadali spokojeně.
Jenže můj pohled sklouzl k pozadí. V rohu místnosti stála malá plastová židlička s růžovou konvičkou a vedle ní ležel plyšový medvěd. Kousek dál byly rozházené barevné kostky a na zemi ležela dětská deka. Celé to působilo jako koutek pro batole. Nebyl to jen drobný detail, bylo to místo, které patřilo dítěti.
Zeptala jsem se, jestli Andrea nemá mladší sourozence, protože jsem si neuměla vysvětlit, proč by v jejím bytě byl dětský koutek. Tomáš řekl, že ne, a tím to pro něj skončilo. Já jsem to nechala být, ale v duchu jsem věděla, že ten obrázek má pokračování.
Nechtěné prozrazení
O pár dní později mi Tomáš volal. Byl rozrušený, ale mluvil klidně. Prý mu ta otázka vrtala hlavou, a tak se jí na ten dětský koutek zeptal. Nejdřív se vymlouvala, pak přiznala, že má malou dceru. Bála se, že kdyby to řekla hned, ztratil by o ni zájem.
Tomáš byl rozčarovaný. Ne proto, že má dítě, ale protože mu to tajila. Prý ji měl rád, a o to víc ho zabolelo, že si hned na začátku netroufla být upřímná. Potřeboval čas, aby si vše srovnal.
Pravda schovaná mezi hračkami
Když k nám znovu přijel, vypadal jinak. Vyrovnanější, smířený. Řekl, že si s ní promluvil a chce pokračovat, pokud mezi nimi už nebude nic skrytého. Zdálo se, že ji má opravdu rád a dokázal přijmout i to, co mu zatajila.
Od té doby si na tu fotku občas vzpomenu. Na růžovou židličku v pozadí, na ten nenápadný koutek, který všechno odhalil. Jeden drobný detail, který změnil, jak se na ni díváme, a přitom byl na očích celou dobu.
