Článek
První dojem
Přišla přesně na čas. Drobná, upravená dívka s dlouhými vlasy a jistým sebevědomím, které se nedalo přehlédnout. Podala mi ruku, představila se a hned se začala rozhlížet po bytě. Měla zvláštní způsob, jakým se dívala na věci, jako by hodnotila, jestli jsme „na úrovni“. Neřešila jsem to, možná byla jen nervózní. Manžel seděl u stolu a usmíval se. Nabídl jí sklenici vína, ona kývla a usedla naproti.
Napětí u stolu
Zpočátku to šlo dobře. Povídali jsme si o škole, o tom, jak se se synem poznali. Všimla jsem si ale, že mluví téměř výhradně o sobě. Syn ji obdivně poslouchal, zatímco já i manžel jsme si vyměňovali pohledy. Bylo vidět, že se snaží udělat dojem, ale jak večer postupoval, začínalo to být trochu nepříjemné.
Když se manžel zeptal, čemu by se chtěla po škole věnovat, odpověděla s úsměvem, že by nejraději pracovala „někde, kde nejsou lidi, kteří uvízli v minulém století“. Trochu jsem se zasmála, myslela jsem, že žertuje, ale manžel se jen zamračil. Jeho výraz mi napověděl, že tu větu si vzal osobně.
Ta věta
Napětí by možná samo vyšumělo, kdyby nepřišla ta věta. Syn se šel podívat do kuchyně, jestli už je hotová pizza, a my tři jsme zůstali u stolu. Dívka se naklonila ke mně a s úsměvem pronesla: „Vy jste asi ta, co tady všechno řídí, že? A manžel… ten spíš poslouchá, co?“
Bylo to myšleno vtipně, ale tón, kterým to řekla, byl plný pohrdání. Manžel se narovnal, odložil sklenici a řekl klidně, ale tvrdě: „Mladá dámo, myslím, že byste měla jít.“ Syn se vrátil právě ve chvíli, kdy si uvědomila, že to není vtip. Zrudla, začala koktat omluvu, ale manžel už stál a ukazoval ke dveřím.
Trapné ticho
Syn byl v šoku. Nechápal, co se stalo, a prosil otce, aby ji nechal být. Já se snažila situaci zmírnit, ale manžel byl neoblomný. Dívka se nakonec rychle sebrala, popadla bundu a bez jediného slova odešla. Dveře za ní hlasitě cvakly a v obýváku zůstalo ticho, které by se dalo krájet.
Syn se na otce rozzlobil a vyčetl mu, že přehání. Manžel jen odvětil, že v jeho domě se nikdo nebude vysmívat jeho rodině. A měl pravdu. Bylo vidět, že se ho ta poznámka dotkla víc, než chtěl dát najevo.
Ticho po bouři
Ještě ten večer jsem za synem zašla do pokoje. Seděl na posteli, naštvaný a zklamaný. Vysvětlila jsem mu, že otec není z těch, kteří by se uráželi kvůli maličkostem, ale že respekt je prostě základ. Chvíli mlčel, pak řekl, že to chápe, a že si prý s ní promluví.
