Článek
Jak to začalo
Seděli jsme v kuchyni a on jen tak mezi řečí pronesl, že by bylo lepší, kdybych už auto moc nepoužívala. Tvrdil, že se o mě bojí, že je provoz prý divočejší než dřív a že mi chce ušetřit stres. Poslouchala jsem ho, ale měla jsem pocit, že za jeho starostí je i trochu přehnaná představa o tom, co člověk v mém věku zvládá. Vůbec se neptal, jestli mám s řízením nějaký problém. Prostě předpokládal, že to tak má být.
Když jsem mu to vrátila
Chvíli jsem mlčela a pak jsem se na něj podívala a klidně se zeptala, jak si to představuje. Jestli už opravdu nechce, abych řídila, tak mě bude muset vozit on. Na nákupy, k lékaři, za kamarádkami, na všechny běžné cesty, které bych jinak udělala sama. Nepodávala jsem to jako výhružku. Byl to logický důsledek jeho návrhu. On to však slyšel poprvé naživo a zjevně mu to do té chvíle nedošlo.
Najednou se zarazil. Přestal mluvit o bezpečí a začal koktat, že má přece práci, povinnosti a nemá čas pořád někam jezdit. Znělo to, jako by si až v tu chvíli uvědomil, co by jeho nápad znamenal. Najednou říkal, že to myslel jen orientačně.
Když začal couvat
Najednou připustil, že řídit umím dobře a že se mi vlastně nikdy nic nestalo. Přidal, že nechtěl nic zakazovat, jen navrhovat. Já ale věděla, že šlo spíš o jeho představu o tom, co je správné, než o reálný problém. Po letech učení a zkušeností se najednou ocitl v roli toho, kdo mi chce určovat hranice. A teprve představa, že by za mě musel všechny ty cesty dělat on, mu ukázala, jak nepřemýšlené to bylo.
Co z něj nakonec vypadlo
O pár dní později se mi omluvně zmínil, že možná reagoval až moc předčasně. Řekl, že když se na to dívá s odstupem, vlastně chápe, že je moje samostatnost důležitá. Prý nechtěl rozhodovat za mě. V tu chvíli jsem cítila, že si uvědomil, že člověk nepřestává být schopný jen kvůli tomu, že má pár let navíc. Stačí se mě zeptat, jestli mi řízení dělá problém, ne dělat závěry podle kalendáře.
Malé dovysvětlení mezi námi
Neříkám, že to od něj bylo zlomyseľné. Spíš to byla směs starosti a pohodlného rozhodnutí, které by mu samotnému přidělalo práci. Jakmile pochopil, že by to pro něj znamenalo vozit mě sem a tam, jeho názor se změnil během jediné vteřiny. A já jsem díky tomu zjistila, že někdy stačí jediná věta, aby člověk druhému ukázal, jak málo promyšlené jsou jeho dobře míněné rady.
