Článek
Začátek iluze
Jsem matka, která vždycky všechno obětovala svému jedinému dítěti. Když byl malý, nosila jsem ho v náručí, starala se o něj sama a nikdy jsem si nestěžovala. Říkala jsem si, že jednou přijde den, kdy mi to vrátí tím nejdůležitějším. Láskou a uznáním. Když pak vyrostl a z domova odešel, vonělo to svobodou a budoucností. Jenže velmi rychle jsem pochopila, že s dospělostí přišly i náklady. Bydlení, auto, telefon, jeho nové životní tempo. A já jsem byla pořád připravená pomoct. Připadalo mi skoro dojemné, že za mnou stále chodí. Jako by mě pořád potřeboval.
Neustálé prosby
Začalo to nenápadně. První prosba o zaplacení kauce na byt. Pak nový telefon, bez kterého se prý neobejde. O dva týdny později zase peníze na opravu auta. Vždycky měl vysvětlení, které dávalo smysl. A když jsem váhala, objal mě a řekl, že bez mámy by se neobešel. Zahřálo mě to u srdce a já jsem sáhla do úspor. Přesvědčovala jsem se, že to tak dělají všechny matky. Jenže se to opakovalo čím dál častěji. A když jsem mu jednou řekla, že už nemám z čeho brát, tvář se mu změnila. Řekl, že jsem jediný člověk, na kterého se může spolehnout. A já nechtěla být ta, která ho nechá padnout.
Probuzení
Vše prasklo v momentě, kdy jsem si poprvé dovolila říct ne. Stálo mě to hodně sil. Byly to peníze, které jsem měla uložené na horší časy a které jsem už nemohla jen tak dát pryč. Čekala jsem, že se na mě zlobit bude. Nepočítala jsem ale s úplným tichým odchodem. Přestal volat, psát i chodit. Najednou jako bych neexistovala. Místo maminčiny potřeby se ukázala jen jeho potřeba pohodlí. Čekala jsem týden, dva. Říkala jsem si, že se ozve. Jenže on se ozval až ve chvíli, kdy znovu potřeboval peníze.
Hořké pochopení
Seděla jsem doma, telefon vibroval a já věděla, co ve zprávě stojí, ještě než jsem ji otevřela. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Nešlo o mě. Nikdy o mě nešlo. Jen o to, kolik dokážu zaplatit. V tu chvíli ve mně něco prasklo. Odpověděla jsem mu stručně, že peníze nemám. A on přestal komunikovat znovu. Bez omluvy, bez zájmu. Tehdy jsem pochopila pravdu, které jsem se celou dobu bránila.
Poslední rána
Sedím v obýváku a koukám na fotky, kde jsme se smáli. On se smál světu a já se smála svým iluzím. Tolik let jsem chtěla být dobrou matkou, až jsem zapomněla být i něčím víc. Ženou, která si zaslouží respekt. Dnes už vím, že láska se nemá kupovat. A že někdy největší ztráta není odejít od svého dítěte, ale přestat se ponižovat před vlastní představou lásky, která nikdy nebyla skutečná.
