Článek
Nekonečné výmluvy
Když se blížil prosinec, syn pokaždé tvrdil, že v zimě není žádná práce. Jednou říkal, že venku je tma a mráz, jindy že obchody mají plno. Vždycky se našel důvod, proč to nejde. Nechtěla jsem s ním bojovat, protože každé moje povzbuzení končilo tím, že jsme se pohádali. Přitom jsem věděla, že nabídky před Vánocemi existují.
Zlom, který jsem nečekala
Jedno ráno vstal dřív než já. Obout boty, obléct bundu a rychle z bytu. Neřešil, kam jde. Vrátil se pozdě odpoledne celý promrzlý a cítila jsem z něj pach rybiny. Na moje otázky řekl jen to, že někomu pomáhal a že tam má jít i zítra. Bylo mi jasné, že se pustil do něčeho fyzicky náročného, ale nezlobila jsem se na něj za mlčení. Byla jsem ráda, že vůbec něco začal dělat.
Dny, kdy nacházel rytmus
Další dny byly podobné. Odcházel ještě za tmy a přicházel až večer. Ruce měl zčervenalé od ledové vody, oblečení načichlé bahnem a slámou. Postupně jsem pochopila, co dělá. Pomáhal u prodeje vánočních kaprů a zároveň po večerech vykládal stromky na stánku o pár ulic dál. Tahal těžké kádě, nabíral ryby, pracoval s mokrými sítěmi, sekal stojany a balil stromky lidem do auta. Práce, kterou většina lidí nechce dělat, natož v mrazu.
Obálka, která mě usadila
Týden před Vánocemi přišel domů s tichým výrazem a položil na stůl obálku. Řekl, že to je jeho výdělek a že si poprvé v životě připadá, že si peníze opravdu zasloužil. Když jsem ji otevřela, uviděla jsem padesát pět tisíc korun. Nechápala jsem, jak to dokázal za tak krátkou dobu, ale pak mi došlo, že měl směny od rána do večera a někdy i dvě práce v jeden den.
Tichý pocit, že dospěl
Ten večer jsem seděla v kuchyni dlouho poté, co usnul. Nebylo to kvůli částce, i když mě ohromila. Bylo to kvůli tomu, jak se během těch pár týdnů proměnil. Ještě na začátku měsíce tvrdil, že v zimě nic nesežene. Nakonec našel práci, která byla těžší, než jsem čekala, a zvládl ji bez jediného slova výmluvy. A já měla poprvé pocit, že tu zimu nepřežil jen on, ale i něco v našem vztahu.
