Hlavní obsah

Synovec u nás trávil víkend. V neděli večer mi pošeptal větu, kterou jsem musela jeho matce říct

Foto: freepik/Freepik.com

Když mi sestra psala, jestli si synovec může na víkend přijet odpočinout, brala jsem to jako samozřejmost. Těšila jsem se na klidné dny, film večer a palačinky k snídani. V neděli večer se ale všechno zlomilo jednou tichou větou.

Článek

Obyčejný víkend, který ničím nevyčníval

Přijel v pátek odpoledne s batohem větším než on sám. Smál se, hned si sundal boty a ptal se, co budeme dělat. Všechno působilo normálně. Hráli jsme hry, šli na procházku, večer koukali na pohádku. Všimla jsem si jen drobností. Byl trochu opatrnější, často se ptal, jestli je něco v pořádku. Připsala jsem to věku.

V sobotu byl celý den v pohodě. Smál se, běhal po bytě, dokonce mi pomáhal vařit. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se doma dělo cokoli špatného. A možná právě proto mě to, co přišlo později, zasáhlo tak silně.

Nedělní večer a věta, která změnila tón

V neděli jsem ho ukládala ke spaní. Ležela jsem vedle něj, světlo z lampičky tlumené, ticho. Už jsem se chystala odejít, když mě chytil za ruku a pošeptal skoro neslyšně, že jeho máma neví, že se doma někdy bojí.

Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Zeptala jsem se ho čeho konkrétně. Odpověděl, že když je doma křik, raději zaleze do pokoje a dělá, že spí. A že by byl radši, kdybych to nikomu neříkala. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nemůžu nechat být.

Vnitřní boj a okamžité rozhodnutí

Seděla jsem ještě dlouho v obýváku. Hlavou mi běžely různé scénáře. Co když to přeháním. Co když mu jen něco přišlo strašidelné. Zároveň jsem cítila, že ten strach v jeho hlase nebyl hraný. Nebyl to výmysl. Byl skutečný.

Vzala jsem telefon a dlouho na něj koukala. Nakonec jsem zavolala jeho mámě. Nevyčítala jsem, neobviňovala. Jen jsem jí řekla, co mi řekl, přesně tak, jak to zaznělo. Bylo ticho. Pak se rozplakala. Přiznala, že situace doma není dobrá a že si myslela, že to před dítětem dokáže skrýt.

Co se stalo potom

Mluvily jsme spolu dlouho. Bez křiku, bez obrany. Jen dvě dospělé ženy, které si uvědomily, že dítě vnímá víc, než si chceme připustit. Slíbila mi, že to začne řešit. Že už nebude dělat, že se nic neděje.

Když jsem v pondělí synovce vyprovázela, usmál se na mě a objal mě trochu pevněji než obvykle. Nic víc neřekl. Nemusel. Ten víkend ve mně zanechal pocit, že někdy stačí poslouchat opravdu pozorně. I šeptem řečená věta může být voláním o pomoc, které nesmí zůstat bez odezvy.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz