Článek
Nevinný omyl
Byl to obyčejný den. Přišla jsem domů, ve schránce pár obálek a mezi nimi i ta z banky. Jelikož máme se synem účet u stejné instituce, ani mě nenapadlo, že by mohla být jeho. Automaticky jsem ji roztrhla, abych se podívala, jestli mi konečně přišlo potvrzení o změně limitu na kartě.
Jenže už po prvních řádcích mi zatrnulo. Na dopise bylo sice naše společné příjmení, ale křestní jméno patřilo synovi. Chtěla jsem obálku vrátit a dělat, že jsem nic neviděla, jenže pohled na čísla mě doslova přimrazil.
Kam mizí peníze
Na účtu byl obrovský mínus. Platby jedna za druhou, většinou částky po pár tisících. Nejvíc mě zaujaly převody na různé kosmetické značky a online obchody s oblečením. Bylo jich tolik, že jsem si je musela vypsat. Čím dál jsem četla, tím víc jsem chápala, že to není jednorázový výkyv, ale dlouhodobý problém.
Nechápala jsem to. Můj syn nikdy nebyl typ, který by utrácel za hlouposti. Žádné luxusní věci, žádné výstřednosti. Vždycky spíš šetřil. Tak proč najednou tolik peněz pryč?
Nepříjemná pravda
Když večer přišel domů, čekala jsem ho v obýváku s dopisem na stole. Neřekla jsem nic, jen jsem ukázala na vyúčtování. Zbledl. A pak se přiznal. Prý se chtěl líbit jedné dívce, se kterou se poznal přes sociální sítě. Chtěl působit dojmem, že má styl, že se o sebe stará, že má peníze. Objednával si drahé značkové věci, kosmetiku, dokonce i šperky, které jí posílal poštou.
Řekl, že nikdy nechtěl, abych se to dozvěděla. Jenže karty měla banka propojené a výpis přišel na moji adresu. Kdyby ne, nejspíš by pokračoval dál.
Dny ticha a první krok
Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem cítila vztek, že dokázal být tak nezodpovědný, na druhou mi ho bylo líto. Viděla jsem v tom zoufalou snahu o přijetí a uznání. Když jsme spolu další den mluvili, poprvé přiznal, že se cítí méněcenný vedle ostatních a že chtěl ukázat, že má na to být „jako oni“.
Domluvili jsme se, že si dojde do banky a požádá o rozložení dluhu. Já jsem mu nabídla pomoc s první splátkou, ale zbytek musí zvládnout sám. Nechci, aby měl pocit, že ho z toho vždycky někdo vytáhne.
Co zůstalo mezi řádky
Trvalo to několik měsíců, než se z toho dostal. Postupně prodal většinu věcí, které si koupil, a přestal utrácet. Dívka, kvůli které to všechno začalo, se s ním nakonec přestala bavit. Ale paradoxně právě to ho zachránilo. Začal přemýšlet, proč potřeboval někomu dokazovat, že stojí za pozornost.
Když dnes vidím tu obálku, která to všechno spustila, už ve mně nevyvolává hrůzu. Spíš zvláštní vděčnost. Protože kdybych ji tenkrát neotevřela, možná bych nikdy nezjistila, jak moc můj syn toužil být někým jiným.
