Článek
Narozeniny, na které jsem se těšila jinak
Letos jsem narozeniny neplánovala nijak velkolepě. Chtěla jsem klidný večer doma, večeři, dort a pocit, že jsem obklopená lidmi, kteří mě mají rádi. S tchýní mám vztah spíš zdvořilý než blízký, ale snažím se. Nikdy jsem od ní nečekala velká gesta, spíš normální zájem. Když přišla na oslavu, byla milá, usmívala se a přinesla malou dárkovou tašku. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co v ní bude. Spíš jsem byla ráda, že dorazila v dobré náladě a že večer probíhá bez napětí, které mezi námi občas bývá.
Okamžik rozbalení
Dárek jsem rozbalila až večer, když jsme zůstali sami. Uvnitř byla obyčejná svíčka z drogerie. Ne voňavá luxusní, ne designová. Prostě základní svíčka. Poděkovala jsem, protože jsem nechtěla dělat scénu. Jenže v tu chvíli jsem si vzpomněla na Vánoce, kdy manžel dostal od své mámy drahé značkové hodinky. Pamatuju si, jak byla nadšená, jak mu je zapínala na ruku a říkala, že si zaslouží něco výjimečného. Ten kontrast mi v hlavě naskočil okamžitě, i když jsem se snažila ho zahnat.
Proč mě to vlastně zasáhlo
Nešlo o cenu. Já si věci umím koupit sama. Šlo o pocit, že jsem někde na vedlejší koleji. Dlouhodobě cítím, že mě bere spíš jako doplněk k jejímu synovi než jako plnohodnotného člena rodiny. Svíčka byla jen malý symbol toho, jak mě asi vnímá. Možná si to vůbec neuvědomuje. Možná to nijak neřeší. Ale já si v tu chvíli připadala trochu neviditelná. Překvapilo mě, jak silnou emoci to ve mně vyvolalo, protože jinak si myslím, že jsem nad věcí.
Rozhovor doma po oslavě
Manžel si nejdřív myslel, že přeháním. Pak uznal, že ten rozdíl je viditelný. Neobhajoval ji, ale ani ji nechtěl řešit. Řekl, že jeho máma prostě taková je a že to nemám brát osobně. Chápu ho. Je mezi dvěma stranami. Jenže realita je, že tyhle drobnosti se časem sčítají. Není to první moment, kdy jsem měla pocit, že pro ni nejsem úplně důležitá. Zároveň nechci z jednoho dárku dělat rodinné drama, protože to by bylo vyčerpávající pro všechny.
Jak se na to dívám teď
Svíčku jsem zapálila pár dní po narozeninách. Ne z nějakého symbolického důvodu. Prostě proto, že jsem chtěla večer světlo a klid. Když jsem seděla u stolu a plamen se hýbal podle průvanu z okna, uvědomila jsem si, že ten příběh asi není o dárku. Spíš o tom, jak moc někdy chceme zapadnout někam, kde pro nás možná nikdy nebude úplně místo. A tak jsem tu svíčku nechala dohořet až do konce, bez přání, bez myšlenek na to, kdo mi ji dal, jen jsem sledovala, jak pomalu mizí vosk.
