Článek
Slova, která se nedají vzít zpět
Oslava u tchyně se rozjela vesele. Víno teklo proudem, smích byl upřímný a já měla pocit, že všechno je tak, jak má být. Když se manžel vzdálil, aby přivítal kamarády, tchyně si ke mně přisedla a ztlumila hlas. Řekla, že jí je mě líto. Myslela jsem, že mluví o jeho hektické práci. Jenže pak dodala, že se diví, že to s ním ještě zvládám, když vím, co dělá, když není doma.
Zeptala jsem se jí, co tím myslí. Pohlédla mi do očí a řekla: „On nikdy nebyl věrný. Vydržel s tebou tak dlouho jen proto, že ses nikdy na nic neptala.“
Nevěděla jsem, co říct. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Cítila jsem, že to není jen zlý výmysl.
Zvědavost, která všechno zlomila
Když se manžel vrátil, hrál přede mnou roli dokonalého hostitele. Smál se, objímal lidi, podával si ruce, jako by byl nejmilejší člověk na světě. Já seděla tiše, sledovala ho a přemýšlela. Měl položený telefon na stole. Všimla jsem si, že pořád vibruje, ale on ho ani jednou nevzal do ruky.
Když si odskočil ven, nechala jsem se vést impulsem. Vzala jsem telefon, rozklikla displej a uviděla chat se jménem, které jsem neznala. Poslední zpráva byla krátká: „Jsi si jistý, že tvoje žena dnes nebude doma?“ A jeho odpověď: „Nebude, neboj. Vezmu si klíče od bytu.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Srdce mi spadlo až do žaludku a všechno kolem se rozmazalo. Rychle jsem položila telefon zpět, aby si ničeho nevšiml.
Hraní normálnosti
Zbytek večera jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Každý jeho dotek mi byl odporný, každé slovo falešné. Lidé si toho nevšimli. Kdo by si pomyslel, že žena, která se usmívá u stolu, právě zjistila, že její muž spí s jinou.
Když se oslava chýlila ke konci, omluvila jsem se, že mě bolí hlava, a řekla, že půjdu napřed domů. Nabídl se, že mě odveze, ale odmítla jsem. Řekla jsem, že se projdu, že chci čerstvý vzduch.
Jen pro věci
Doma jsem vešla, otevřela skříň a začala házet věci do tašky. Nevím, jak dlouho to trvalo. Neplakala jsem, necítila jsem nic. Jen prázdno. Sbalila jsem pár věcí, dokumenty, něco oblečení a odjela k sestře.
Telefon mi nepřestával zvonit. Nezvedla jsem ho. Před očima jsem pořád měla tu zprávu, tu odpověď, která se mi vypálila do paměti.
Klid po výbuchu
Když jsem dorazila k sestře, sedla jsem si do kuchyně a chvíli jen koukala před sebe. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Všechno se mi zhroutilo během jediné noci, ale cítila jsem zvláštní klid.
Tchyně mi to nemusela říkat. Možná to udělala schválně, možná měla jen dost jeho lží. Ale díky ní jsem si konečně sundala růžové brýle. A domů jsem se opravdu vrátila jen pro věci.
