Tchyně mi řekla, že mě nemá ráda. Její důvody mě totálně odrovnaly

Žijeme s Petrem spolu už pět let a s jeho matkou jsme nikdy neměly jednoduchý vztah. Nikdy mi přímo nic neudělala, ale vždycky ve vzduchu viselo něco nevyřčeného. Když jsme se vzali, čekala jsem, že se to zlepší. Jenže čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem cítila odstup. Na rodinných oslavách se bavila se všemi, jen mně se vyhýbala. Občas si neodpustila poznámku o tom, že Petr býval jiný, než mě poznal. Že prý byl „veselejší“.

Minulý měsíc nás pozvala k sobě domů. Petr měl radost, říkal, že se asi věci konečně uklidní. Večeře probíhala překvapivě v klidu, dokud Petr neodešel vyřídit telefonát. Zůstaly jsme samy v jídelně. Chvíli bylo ticho, pak se na mě podívala a řekla, že mě musí něco říct. Její hlas byl klidný, skoro unavený. A pak to přišlo. Že mě nemá ráda. Tak prostě. Bez emocí, jako by sdělovala počasí.

Nejdřív jsem si myslela, že to říká ze zlosti. Ale ona pokračovala. Prý mě nikdy nebrala jako skutečnou rodinu, protože od chvíle, kdy jsme se s Petrem dali dohromady, se cítila odstrčená. Řekla, že dřív spolu trávili hodně času, že jí volal každý den, že jí nosil dárky jen tak. A teď? Prý jí připomínám všechno, co ztratila. Měla slzy v očích, ale necítila jsem soucit. Jen únavu.

Došlo mi, že to celé nikdy nebylo o tom, jaká jsem. Byla jsem jen symbol změny, kterou odmítala přijmout. Chtěla svého syna zpět, ne proto, že by mě nenáviděla, ale proto, že si neumí představit život, kde už není na prvním místě. Mluvila o tom, jak se cítí nepotřebná, jak ji Petr přestal poslouchat, jak prý všechno dělám líp. Jenže já se o nic z toho nikdy nesnažila. Jen jsem s jejím synem chtěla žít normální život.

Když ji teď potkám, oba víme, že už není cesty zpět. Usmíváme se, mluvíme zdvořile, ale každé slovo má ostří. Petr o ničem neví. Možná je to tak lepší. Protože někdy není nejhorší to, že vás někdo nemá rád. Horší je zjistit, že to, co jste považovali za rodinu, nikdy vlastně nebylo skutečné.