Článek
Začalo to nevinně
Když jsem se s Petrem seznámila, jeho matka na mě působila jako milá a starostlivá žena. Při našich prvních setkáních byla dokonce až příliš ochotná a snažila se mi se vším pomáhat. Myslela jsem si, že máme dobrý vztah, a věřila, že spolu vyjdeme. Jenže po svatbě se něco změnilo. Najednou byla odtažitá, chladná a každé mé slovo zpochybňovala. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně, a dlouho jsem si to brala osobně.
První náznaky problémů
Začala mě opravovat i v maličkostech. Když jsem přišla na návštěvu a přinesla koláče, prohodila, že ona by je upekla lépe. Když jsme s Petrem odcházeli, šeptala mu u dveří, že by měl více přemýšlet nad tím, koho si vzal. Jeho tvář vždy ztuhla, ale nic neříkal. Věřila jsem, že se to časem srovná, a snažila se být vstřícná. Jenže pokaždé, když jsme přijeli, čekal mě chladný pohled a další poznámky. Připadalo mi, že mě zkouší a že každá chyba je pro ni důkazem mé neschopnosti.
Výčitky a ultimátum
Jednou, když jsem zůstala sama v kuchyni a Petr byl u auta, přišla ke mně a řekla: „Ty se jednou postaráš o to, že z něj zůstane jen troska. Už teď vidím, jak ho táhneš dolů.“ V tu chvíli jsem oněměla. Nečekala jsem od ní takovou otevřenou nenávist. Když se Petr vrátil, tvářila se, jako by se nic nestalo. Nechtěla jsem mu nic říkat, protože jsem nechtěla, aby měl pocit, že mu jeho rodinu rozvracím. Jenže pak přišel den, kdy mi to řekla i před ním. Otevřela dveře, podívala se mi do očí a oznámila, že do jejího domu už nikdy nesmím vkročit, dokud budu mít tenhle špatný vliv. Petr se snažil ji uklidnit, ale ona byla neoblomná.
Ticho a bezmoc
Od té doby už k nim nejezdím. Petr tam občas zajde sám a já zůstávám doma. Neptám se ho, co si tam povídají, a on o tom taky moc nemluví. Mrzí mě, že to došlo tak daleko, a někdy si říkám, jestli jsem opravdu udělala něco špatně, nebo jestli si ona prostě od začátku usmyslela, že mě nebude mít ráda. Nedokážu to rozklíčovat. Nechci se jí doprošovat ani vysvětlovat, že to myslím dobře. Jen mě bolí, že člověk, který by mi mohl být blízký, se ke mně otočil zády takovým způsobem.
Co bude dál
Nevím, jestli se to někdy změní. Petr mě ujišťuje, že mě má rád a že stojí při mně, ale cítím mezi námi napětí. Občas mám pocit, že se snaží být na dvou místech najednou, a i když chápu, že nechce přijít ani o mě, ani o matku, neumí to vyřešit. Já už na její prahy vstoupit nechci, ani kdyby mě prosila. Čekám, jestli se jednou omluví, ale nekladu si naděje. Zůstává po tom všem spíš smutek než vztek.
