Článek
Obyčejný večer po návratu z nákupu
Ten den byl jeden z těch, na které si člověk za týden ani nevzpomene. Po práci jsem jela nakoupit, vzala jsem jen základní věci. Pečivo, jogurty, zeleninu, drogerii. Nic velkého. Domů jsem přišla unavená, ale spokojená, že mám na pár dní klid.
Vybalila jsem nákup, zapnula myčku a sedla si na chvíli k telefonu. Přemýšlela jsem, jestli si pustím film nebo půjdu spát dřív. V bytě byl klid, takový ten běžný večerní klid, kdy už člověk nic neřeší.
Zvonek přesně v 21:00 a absolutní překvapení
Zvonek zazvonil přesně v devět večer. To mě zarazilo. V tu dobu k nám nikdo nechodí. Sousedi mají klid, ulice je tichá. Bylo to zničehonic. Ve dveřích stála tchyně.
Otevřela jsem dveře a podala mi obálku. Normálně, jako by šlo o leták nebo účtenku. Šla dovnitř, sedla si ke stolu a čekala, až ji otevřu.
Uvnitř byl šek na rekonstrukci koupelny.
Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidím. Pak jsem si přečetla částku znovu. A znovu. Byla to suma, která odpovídala rekonstrukci koupelny, o které jsem kdysi mluvila jen okrajově.
Seděla jsem úplně potichu. Bylo mi trapně, bylo mi divně a zároveň jsem cítila něco jako obrovskou úlevu, která přišla až po pár minutách.
Rozhovor, který byl klidnější než jsem čekala
Řekla mi, že ví, že to dlouho odkládám. Že slyšela, jak si stěžuji na sprchu, na dlaždice, na všechno. A že nechce, abych to řešila dalších pět let.
Neřekla to vyčítavě. Spíš věcně. Jako když někdo konstatuje fakt.
Povídaly jsme si pak úplně normálně. O tom, jakou barvu obkladů bych chtěla. O tom, jestli sprchový kout nebo vana. O tom, jak je dnes všechno drahé. V jednu chvíli jsem skoro zapomněla, co vlastně leží na stole mezi námi.
Když za ní zaklaply dveře
Po jejím odchodu jsem zůstala sedět v kuchyni. Byt byl tichý. Jen z koupelny bylo slyšet kapání vody, na které jsem byla roky zvyklá.
Vzala jsem šek do ruky a zase ho položila. Pak znovu. Měla jsem zvláštní pocit, jako by ten večer vůbec nepatřil do běžného života. Jako by někdo přepsal scénář dne, který měl skončit úplně obyčejně u televize.
Nakonec jsem místo filmu seděla u stolu, otevřela notebook a začala si prohlížet obklady. A někdy kolem půlnoci mi došlo, že jsem poprvé po dlouhé době nepočítala, co si nemůžu dovolit, ale vybírala jsem si podle toho, co se mi opravdu líbí.
