Článek
Taška položená v předsíni
Přijela bez ohlášení, jako obvykle. Slyšela jsem klíč v zámku a hned její hlas z chodby.
Říkala: To jsem ráda, že jste doma, něco jsem vám přivezla.
V ruce měla velkou igelitovou tašku. Položila ji na zem a hned ji začala rozvazovat. Už v tu chvíli jsem cítila zvláštní zatuchlý pach. Nejdřív jsem si myslela, že je to mokrý kabát nebo něco z auta. Pak vytáhla první záclonu.
Byla zažloutlá a místy měla tmavé fleky. Ten zápach byl silný. Automaticky jsem couvla. Partner stál vedle mě a taky nevypadal nadšeně.
Řekla jsem: To jsou hezké, ale odkud jsou.
Odpověděla: Po babičce. Ležely dlouho ve sklepě, ale to vypereš.
Ten moment mi bylo jasné, že to nebude jednoduché.
Snažila jsem se být slušná
Vzala jsem látku mezi prsty. Byla vlhká a studená. Hlavou mi běželo jen to, kolik bakterií v tom asi je. Zároveň jsem cítila, jak se na mě dívá a čeká nadšení.
Řekla jsem: Možná by se měly nejdřív vyčistit v čistírně.
Ona se zamračila.
Řekla: Proč. Vždyť jsou jen zaprášené.
Partner zkusil situaci odlehčit. Řekl: Máme docela moderní byt, nevíme, jestli se sem hodí.
Jenže ona to vzala osobně. Začala vyprávět, jak na nich babička lpěla a jak by byla ráda, že zůstanou v rodině. Cítila jsem tlak. Jako kdybych měla povinnost si je vzít.
Znovu jsem přičichla a skoro se mi zvedl žaludek. Byla to směs plísně, sklepa a staré vody.
Moment, kdy jsem to řekla natvrdo
Chvíli bylo ticho. Pak jsem prostě řekla:
Promiň, ale strašně smrdí a já to doma nechci.
Vzduch úplně ztuhl.
Podívala se na mě a řekla: Tak ty nechceš věci po rodině.
Snažila jsem se vysvětlit, že jde jen o stav těch záclon. Nabídla jsem, že je necháme odborně vyčistit. Ona ale začala skládat látku zpátky do tašky.
Partner na mě koukal, ale neřekl nic. Věděla jsem, že je mezi námi napětí, ale zároveň jsem věděla, že ty záclony doma nechci ani na hodinu.
Odjezd a ticho v bytě
Nakonec si tašku vzala a řekla, že si je nechá. Odešla docela rychle. Dveře zaklaply a v bytě zůstal ten zatuchlý pach, který se držel ještě dlouho.
Partner jen řekl, že to asi vezme čas. Pak šel větrat. Já zůstala stát v předsíni a koukala na místo, kde ta taška ležela.
Večer jsme si pustili televizi, ale stejně jsme oba byli potichu. V hlavě se mi pořád vracel ten moment, kdy jsem ucukla, když záclony vytáhla ven. A taky výraz v jejím obličeji, když jsem řekla, že je nechci.
Druhý den jsem vytírala podlahu v předsíni a i když tam už nic nebylo, pořád jsem měla pocit, že tam ten sklepní pach někde zůstal. Větrala jsem skoro celé dopoledne a pak jsem stejně zapálila svíčku, i když to normálně nedělám. Byt byl úplně tichý a já si všimla, že automaticky kontroluju, jestli někde neleží zapomenutý kus té látky.
