Článek
Její malý svět plný cukru
Už od začátku jsem si všímala, že má zvláštní vztah k jídlu. Tvrdila, že se snaží jíst lépe, ale pokaždé, když jsem otevřela její kredenc, našla jsem tam zásoby čokolád, sušenek a různých dortíků. Někdy jsem si říkala, že si je možná kupuje jen do rezervy. Jenže pak jsem ji viděla, jak si k odpolední kávě potají bere další porci. Vždycky se tvářila, jako by to byl malý hřích, který se nepočítá, když o něm nikdo neví.
Zvláštní triky s váhou
To, co mě dokáže nejvíc pobavit a zároveň trochu fascinovat, je její kreativita při vážení. Tvrdí, že má smůlu na nefunkční váhy, ale když vidím, jak s nimi manipuluje, myslím si svoje. Jednou jsem ji načapala, jak zkouší stát jen na špičkách, protože tak ručička ukáže o kilo méně. Jindy položila váhu na měkký koberec, protože na dlaždicích byla údajně rozbitá. Tvrdila, že při správném úhlu se čísla zobrazují jinak. Na tom jsem se musela v duchu opravdu pobavit.
Cvičení pouze v teorii
O cvičení mluví často. Vypráví, jak začne chodit na procházky, jak si chce koupit malé činky nebo cvičit podle videí. Všechno ale zůstává jen u jejích proslovů. Jakmile přijde na čin, vždy se objeví nějaká překážka. Buď prší, nebo je moc teplo, nebo zrovna něco musí zařídit. Za tu dobu jsem se naučila, že když začne větu slovy o tom, jak od zítřka změní životní styl, znamená to, že si nejdřív dá kousek koláče, protože se prý musí rozloučit se starým zvykem.
Reakce na okolí
Co je na tom všem trochu komické, je její schopnost přesvědčit sama sebe, že problém není v ní. Pokud se jí zeptám na její den, začne vyprávět o tom, jak jí tělo dnes zadržovalo vodu, nebo že váha měří vysoko jen proto, že má na sobě těžší domácí oblečení. Její argumenty bývají tak vynalézavé, že si někdy říkám, jestli bych si je neměla zapisovat. Občas mám pocit, že kdyby věnovala stejnou energii pohybu jako vymýšlení důvodů, už by dávno běhala maraton.
Můj pohled z povzdálí
Snažím se do toho nezasahovat. Je to její tělo a její rozhodnutí. Jediné, co dělám, je pozorovat to z dálky a přiznávám, že mě to někdy nejen překvapuje, ale i trochu baví. Její vztah ke sladkému je skoro jako malý rituál. Občas mi nabídne sušenku se slovy, že jedna přece nic neudělá. Pak si vezme dvě a tváří se, že to je pořád ještě v normě.
Když od ní odjíždím, zůstává ve mně takový zvláštní dojem. Jako bych sledovala příběh člověka, který se sám se sebou přetahuje, ale dělá to způsobem, který je tak typický, že už si bez něj její návštěvy neumím představit.
