Článek
Jaká byla dřív
Když jsem se seznámila s rodinou svého muže, jeho matka byla ta nejštědřejší osoba, kterou jsem kdy poznala. Měla vždy plný stůl, a i když jsem tvrdila, že už nemůžu, stejně mi přidala. Milovala společnost a jídlo bylo pro ni způsob, jak ukázat lásku. Pár kilo navíc nikdo neřešil, určitě ne ona.
Najednou o dvacet kilo méně
Po pár měsících jsme ji skoro nepoznali. Oblečení jí viselo z ramen a tváře ztratily kulatost. Říkala, že chce být zdravější a že chodí každý večer ven. Chválili jsme ji, protože jsme si mysleli, že je to její rozhodnutí. Přitom její úsměv byl krátký a oči smutné. Jenže to jsme tehdy neviděli.
Zvláštní chování
Když přišla na oběd k nám, seděla tiše, ale jakmile se objevilo jídlo, pustila se do něj s obrovskou chutí. Jedla rychleji než kdokoli u stolu a pokaždé si přidala. Tvrdila, že je jen hladová po procházce. Dokonce si občas nandala víc než já, což u ní nebylo obvyklé. My jsme to brali jako důkaz, že je jí u nás dobře. Dnes už vím, že to bylo spíš zoufalství.
Drobnosti, které začaly dávat smysl až později
Přestala chodit na kávu do cukrárny, kam dříve chodila skoro pravidelně. Tvrdila, že ji sladké neláká. Nosila tašky s minimálním nákupem. Když jsme jí nabídli, že s ní zajedeme nakoupit, odmítla. Vždy říkala, že má všeho dost. Jednou jsem u ní v kuchyni otevřela lednici. Byla skoro prázdná. Jen máslo a pár plátků sýra. Nic víc.
Pravda, která bolela víc než jakákoliv dieta
Po jednom obědě u nás jsem ji vzala bokem a zeptala se, jestli je opravdu v pořádku. Chvíli mlčela a pak začala plakat. Vyšlo z ní všechno naráz. Důchod sotva pokryl nájem a léky. Na jídle začala šetřit jako první. Nejdřív vynechala snídaně, pak večeře. Občas jedla jen rohlík za celý den. Když měla hlad, šla spát, aby ho necítila. A čím víc hubla, tím víc ji ostatní chválili. Ona se ale cítila slabší a vystrašenější.
Řekla mi, že o tom nemohla mluvit, protože by to brala jako selhání. Nechtěla být přítěží vlastním dětem. Když u nás jedla, byl to pro ni jediný pořádný chod za celý den. Proto se do jídla tak pouštěla. Bála se chvíle, kdy se vrátí domů do prázdné lednice.
Změna, která dává smysl
Od té doby k nám chodí častěji. Ne jako někdo, o koho je třeba se starat, ale jako někdo, kdo u stolu patří. Když jedeme k ní, bereme jídlo pro všechny. Není to charita, je to rodina. Pomalu se jí vrací energie a barva do tváří. Už víme, že zhubnout může být výsledkem trápení, ne vítězství.
