Článek
Po práci bez převleku
Od rána jsem stál na bahnitém dvoře jednoho činžáku, kde jsme řešili problém s dodávkou materiálu. Následovala dlouhá porada s mistrem stavby, během které jsme přecházeli po mokré zahradě a kontrolovali práci zedníků. Potom jsem se přesunul na druhou stavbu, kde jsme dokončovali střechu. Lezl jsem po lešení, kontroloval okapy a fotil detaily pro projektanta. Měl jsem na sobě pracovní kalhoty s fleky od malty, starou bundu a boty obalené vrstvou bahna. Do autobusu jsem nastoupil přímo z ulice, bez převleku a bez zastávky doma.
Posměšky zezadu
Na další zastávce přistoupila trojice mladíků. Sedli si hned za mě a začali se mezi sebou pochechtávat. Po chvíli jsem zaslechl větu o tom, že tady smrdí bezďák. Přiznávám, že mě to píchlo u srdce. Nešlo o tu urážku samotnou, ale o to, jak snadno si někoho dokážeme zařadit jen podle vzhledu. Ti kluci netušili, že jsem dnes dopoledne jednal s investory o projektu za desítky milionů.
Rozhodl jsem se ozvat
Otočil jsem se k nim a klidným hlasem řekl, že jsem developer a vlastník několika desítek nemovitostí v Praze. Vysvětlil jsem, že se vracím z kontrol na stavbách, kde bahno a prach patří k denní rutině. Dodal jsem, že knihu se nemá soudit podle obalu a člověka podle toho, co má na sobě.
Změna v atmosféře
Najednou bylo ticho. Jeden z mladíků zrudl a tiše pronesl, že to mysleli jen jako legraci. Žena na protější sedačce, která se na mě předtím dívala s nedůvěrou, se usmála a kývla hlavou. Dokonce si ke mně sedl starší pán a zeptal se, kde v Praze stavím. Cesta, která začala nepříjemně, se rázem změnila v klidnou.
Myšlenka na závěr
Zbytek jízdy jsem přemýšlel, kolikrát už jsem i já udělal podobný rychlý soud o někom, koho jsem vůbec neznal. Ten večer jsem si slíbil, že se budu snažit vidět víc než jen první dojem. A doufal jsem, že si to z toho odnesli i ti tři kluci, kteří mě původně považovali za někoho úplně jiného.
