Článek
Místo, které zůstávalo prázdné
Autobus byl plný víc než obvykle. Lidé stáli v uličce, někdo se opíral o dveře, jiní se snažili udržet rovnováhu při každém zabrzdění. Já měla štěstí a chytila jsem místo u okna. Automaticky jsem si sedla, položila tašku na kolena a zadívala se ven.
Vedle mě zůstalo volno. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže na další zastávce nastoupilo několik lidí a hned bylo vidět, že si sednout chtějí. Několik z nich se vydalo mým směrem, ale těsně před sedačkou se zarazili a otočili se jinam. Jeden muž se dokonce raději přidržel tyče, i když měl místo přede mnou doslova na dosah.
Pocit, že je se mnou něco špatně
Začala jsem si všímat detailů. Pohledy, které se na chvíli zastavily na místě vedle mě, rychlé uhýbání očí, krok stranou. Nikdo se ani nepokusil zeptat, jestli je místo volné. V jednu chvíli se uvolnila sedačka o pár řad dál a okamžitě si na ni někdo sedl. Ta vedle mě zůstávala pořád prázdná.
Přepadl mě zvláštní pocit. Směs studu a nejistoty. Projela jsem se pohledem, jestli nesedím nějak nepřirozeně. Srovnala jsem se, přisunula se blíž k oknu a dokonce jsem se několikrát nenápadně usmála, aby bylo jasné, že si ke mně může kdokoliv přisednout. Nic se nezměnilo.
Otázky bez odpovědí
Cestou jsem si začala připadat nepříjemně exponovaná. Jako bych byla středem pozornosti, i když se na mě nikdo otevřeně nedíval. V hlavě mi běžely různé možnosti. Možná vypadám unaveně. Možná se mračím. Možná mám na sobě něco, co působí divně. Každá další zastávka to jen zhoršovala.
Když jsem konečně vystoupila, ulevilo se mi. Autobus odjel a já měla pocit, že tím všechno skončilo. Jenže ten divný pocit se mnou šel až domů. Pořád jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně, aniž bych o tom věděla.
Odpověď v předsíni
Doma jsem si sundala boty a kabát jsem pověsila na věšák. Teprve pak jsem se otočila a všimla si kalhot. Zadní část byla viditelně špinavá. Nešlo o malou skvrnu, ale o rozmazaný tmavý flek, který nešel přehlédnout.
V tu chvíli mi to došlo. Sedačky v tom autobuse byly špinavé. Možná někdo předtím seděl v něčem mokrém nebo mastném, možná to tam bylo už delší dobu. Já jsem si toho nevšimla a prostě jsem si sedla. Lidé kolem ano. Viděli to hned, jakmile nastupovali, a instinktivně se tomu místu vyhnuli. Nebylo to o studu, ale o odporu. Rychle jsem si je sundala a strčila do pračky, protože ta představa byla horší než všechny pohledy v autobuse.
